10. STARÝ SVĚT

„Zastavte mi tu někde, potřebuji si nutně odskočit na toaletu,“ poručil s téměř aristokratickou arogancí Gópál taxikářovi.

„Teď to nejde,“ odtušil řidič zcela zabraný do pražské zácpy.

„No to snad nemyslíte vážně!“ zareagoval hystericky Gópál. „Přeci vám to tu neznečistím!“ Podíval se znechuceně na Arwina, popadl ho za rameno a křikl na muže za volantem: „Počkejte tu na nás!“ Hodil po něm padesátidolarovkou, oba s Arwinem vyskočili z vozu ucpaného ze všech stran ostatními auty a zmizeli v davu.

Arwin si jen zvědavě prohlížel Gópála, který se na něj potutelně usmíval. „Řekl bych, že na nás tvůj kamarád−prezident nasadil slídily. Možná sis jich nevšiml, ale já nemám rád, když mi někdo dýchá na záda,“ vysvětlil Arwinovi a mrkl na něj.

Arwin na to nic neřekl. Nikdy si nebyl jistý, zda to Gópál s tvou svojí úzkostlivou podezíravostí už trošku nepřehání. Zároveň ale nemohl vyloučit, jestli náhodou nemá pravdu a jeho opatrnost není na místě. Jako tenkrát s tím hostinským. To, co říká, totiž většinou dává smysl. A tak si na to zkrátka už pomalu zvyká. 

„Ale co naše věci?“ zeptal se pouze.

„Samej brak,“ zasmál se Gópál. Z náprsní kapsy vyndal malou Bibli a otevřel ji. Uvnitř místo listů popsaných posvátným textem byl schovaný tučný svazek bankovek.

„To jsem proměnil za zlato od Mahéšvary. Kdyby se na letišti divili, co že to tam mám, řekl bych jenom, že to je prostě taková zvláštní peněženka. Ale ve skutečnosti se mě na nic neptali. Jen se pokřižovali a povzbudivě se na mě usmáli. Holt mají rádi, když se civilizuje a pokřesťanšťuje i třetí svět,“ zasmál se Gópál.

Arwin často nerozumí úplně všemu, co Gópál říká, ale přece jen byl teď mnohem klidnější. Viděl, že Gópál to má docela dobře promyšlené, a jak řekl Mahéšvara, že ví, co dělá. Nad městem se začalo pomalu smrákat.

Loudali se nábřežím podél Vltavy, pozorovali racky chechtající se na večerní obloze a obdivně si prohlíželi panorama s prastarým sídlem českých králů a majestátním chrámem svatého Víta. Navzdory malebné podívané však museli promyslet, co dál.

Prezident sice Arwinovi prozradil, že bude pár týdnů v Čechách, ale představa, že ho tu teď najdou, připadala Gópálovi už v Americe naprosto naivní. Také to Arwinovi několikrát zopakoval, ale ten trval tvrdošíjně na svém, že s ním musí mluvit okamžitě.

Nakonec tedy odjeli a teď jen bezradně bloumali po nábřeží. Hledat ho tady je jako hledat jehlu v kupce sena. A to ještě TAHLE jehla podléhá režimu přísného utajení.

Gópál se jen koual do jazyka, aby neřekl nahlas, co se mu bez konce mele hlavou. „Já to říkal, já to říkal, já to říkal…“ 

„Hele,“ šťouchnul do Gópála Arwin. Před nimi seděla na zemi v lotosovém sedu extravagantní cizí dívka. Měla zavřené oči a nehýbala se. Byla celá v černém a vlasy měla spletené do temně rudých dredů. Nos, obočí i uši jí zdobily spousty stříbrných šperků. Lukům podobná obočí se klenula nad temnými řasami, výrazným aristokratickým nosem a krásně tvarovanými rty.

Navzdory ušlechtilým rysům nepřirozeně bílá barva obličeje prozrazovala jistou míru intoxikace. Nebyla úplně mimo, ale zcela při smyslech také rozhodně ne.

„Nemůžeme ji tu přece jen tak nechat,“ řekl Arwin Gópálovi.

Gópál zkroutil tvář nesouhlasem a mlčky se očima ptal: A proč ne?

„Je to tu pro ni příliš nebezpečné,“ řekl mu důrazně Arwin. Na Prahu už se snesla tma a Arwin si nedovedl představit, že tu bude ta dívka takhle dál sedět. Vždyť tu číhá nebezpečí na každém kroku!

Gópál se na něho díval a chtěl se mu říct, že naopak příliš nebezpečné je se do čehokoliv zaplétat. Že jim to určitě nic dobrého nepřinese a že je to jen může odvést od jejich mise. Než se však dal do vysvětlování, z Arwinova výrazu pochopil, že tentokrát by mu asi vyhovět měl. Alespoň pro jednou. Podíval se tedy na tu dívku a rezignovaně pokrčil rameny.

Arwin s ní už mezitím jemně zatřásl. „Promiňte, tady nemůžete takhle spát, to je velice nebezpečné,“ řekl jí tiše. Pomalu otevřela oči. Jeho angličtina ji poněkud zaskočila, ale rozuměla. Byla trochu opojená, ale nevypadalo to, že se na něho zlobí za to, že ji vyrušil.

„Kdo jsi?“ zeptala se ho nakonec příjemným altem. „A co tu děláš?“

Arwin se podíval na Gópála a pak se jen bezradně usmál. „Tomu bys nevěřila.“ Začal jí vyprávět o sobě a o Gópálovi, o tom, jak hledají pana prezidenta, protože ho musí varovat před spiknutím tajné světovlády, která se všemožně snaží ujařmit lidstvo, a všechny ty, kteří jí nejsou vhod, hodlá zlikvidovat.

Dredařka na něho nevěřícně zírala. „Je v pohodě?“ zeptala se vedle stojícího, dosud mlčícího Gópála a ukázala si přitom na hlavu.

„Vždyť jsem ti říkal, že mi to neuvěříš,“ zareagoval na její posunek Arwin.

„Jo, je to jeden z nejnormálnějších lidí, které jsem kdy v životě potkal,“ odpověděl jí s úsměvem Gópál. Arwina to zahřálo u srdce − takhle procítěný výrok od něho ani nečekal.

„Věřím ti,“ řekla, „jen jsem tím trošku zaskočená. Můj chlapík mi o tomhle totiž vykládá bez přestání a já už si někdy myslím, že je to normálně cvok. Ale možná…“ Dívala se střídavě na Arwina a na Gópála. „Možná, že byste si spolu měli promluvit. Možná, že si bude vědět rady.“

Teď se na sebe zase podívali oni dva. Gópál hodil pro tentokrát svou podezřívavost za hlavu a přikývl.

„Tak jdeme,“ řekl Arwin a vděčně se na svého přítele usmál.

„Nevezmeme si taxík?“ navrhnul Gópál.

„Proč?“ zasmála se dredatá Jitka. „Je to jen pár zastávek. Z centra k nám to trvá necelou čtvrthoďku. Alespoň poznáte jízdu pražskou noční tramvají.“

„No právě,“ řekl na to poněkud temným hlasem Gópál. Nemá podobné situace rád. Lidé na Západě obecně hodně pijí a potom nevědí, co dělají. Arwin nic neřekl. Chápal, že už i tak se Gópál uvolnil až přesmíru. A nečekaně opominul své obvyklé katastrofické scénáře. Nechtěl po něm proto nemožné a nechal rozhodnutí na něm.

„OK,“ řekl nakonec s povzdechem Gópál. Nemohl si pomoci. Jeho analytický mozek ho vždy varoval před jakýmkoliv potenciálním rizikem. Cítil ale, že Arwin je z jeho preventivně bezpečnostních kroků už poněkud unavený.

Rozhodne se to tedy risknout. Ač nerad. „Tak uvidíme,“ řekne a v duchu se modlí, ať se ta houkající kontrolka v jeho hlavě upozorňující na možná nebezpečí tentokrát mýlí.

Ale hned, jak nastoupili do tramvaje, zaujali pozornost tří přiopilých mladíků na zadní plošině. Měli vyholené hlavy, těžké boty, ohrnuté kalhoty nad kotníky a vyřazené letecké bundy.

„Hele, leze sem ňáká přičmoudlina. A s ní ňáká sluníčkářská kráva!“ zakřičel ten nejopilejší. „Ty vole,“ zachrochtali radostně jeho společníci. Líbilo se jim, že se jejich vůdce nikdy a ničeho nebojí. A když chce, že každému ukáže, zač je toho loket.

Jitka na to nijak nereagovala. I když by se s ním sama klidně dokázala i poprat, nechtěla nic rozjíždět. Měli před sebou jen pár zastávek a ti dva jim stejně nerozumí, říkala si v duchu. To bude v cajku, pomyslela si.

„Neopovaž se prznit naši rasu s tímhle negrem,“ pokračovala prasečí hlava. Bylo na něm vidět, že by si nejspíš rád zaprznil sám, ale že jaksi dlouhodobě není zájem. Jitka se na něj pomalu otočila a sjela ho drsným pohledem.

„Sklapni,“ štěkla pak na něho jak na psa. Věděla, že někdy je potřeba konflikt useknout hned v začátku, aby si druhá strana nezačne myslet, že vyvolala v potenciální oběti strach. Chlápek zbrunátněl a pohlédl nevěřícně na své kumpány. Lidé v tramvaji ztichli a s obavami začali sledovat, co bude dál.

Arwin s Gópálem zapíchli své upřené pohledy na opilého křiklouna. Gópál, který zažil několik podobných situací při svých studiích v Anglií, tušil, o čem je asi řeč. Arwin se ale ani náhodou nechytal. Vždyť jim přece nic neděláme, říkal si. Ani jsme jim nezavdali žádný důvod k jakékoliv agresi. Nechápe, proč se na ně dívají s takovým nepřátelstvím.

„Ty hnusná štětko, nezapomeň, že ti v žilách koluje árijská krev! Krev tvých předků, kteří se uměli bránit cizákům se zbraní v ruce. A ne se jim poddávat jako ty!“ zaposlouchal se do svého projevu plešoun. Jeho kamarádi souhlasně přikyvovali. Plešoun se samolibě usmíval. To jsem jí to dal. Krávě blbý. Stejně mi nedá!

„Co to říká?“ zeptal se Gópál Jitky.

Když mu to přeložila, zbledl hněvem, doslova vyskočil ze své sedačky a anglicky na něho zakřičel: „Árja je ten, kdo zná smysl života. Ten, kdo se chová vznešeně! A rozhodně ne takový PRASE, jako jsi ty!“

Plešouna jeho reakce zaskočila. Chvilku jen nevěřícně lapal po dechu. I jeho dva kumpáni byli v šoku. Tak tohle teda ne!

„Ty, hele, pocem, ty černá hubo, ty budeš ještě drzej?!“ zařval holohlavý opilec. „Jsem totálně vytočenej,“ procedil mezi zuby svým společníkům. Vypadal jako rozzuřený býk. Skoro to vypadalo, že mu z uší a z nosu stoupá pára.

Pomalu vykročil ke Gópálovi a pravou rukou výhrůžně šermoval láhví s vínem. Vzduch v tramvaji zhoustl agresivitou tak, že by se dal krájet.

Náhle se odněkud ozvalo podivné, temné, hluboké vrčení. Znělo to až zlověstně. Jako by tam někde byl rozhněvaný tygr, který se chystá zaútočit. A zvuk pomalu sílil.

Vibrace toho zvuku postupně rozhýbala celou tramvaj a okna se začala třást. Plešounovi láhev s vínem praskla, sklo se rozprsklo do všech stran a zbytky červeného vína mu potřísnily ruku i oblečení.

S nekonečným údivem a hrůzou sledoval zbytky střepů v ruce. Absolutně nechápal, co se děje. Zvuk byl čím dál tím temnější a děsivější. Byl naprosto paralyzovaný.

„Ty, hele, vystup si,“ vykoukl z kabiny kudrnatý, ramenatý tramvaják. „Jdi si dělat bordel někam jinam, jo! A ty svoje kámoše si vem laskavě s sebou!“

Plešky, celé schlíplé a vyděšené, poslušně vystoupily z tramvaje a zůstaly tam stát na opuštěném tramvajovém ostrůvku jak zmoklé slepice.

Jen co se za plešouny zavřela dveře tramvaje, utichlo i záhadné tygří vrčení.

„Už jsem si myslel, že se doopravdy zlobíš,“ podíval se překvapeně na Arwina Gópál.

„No, to já už skoro taky,“ usmál se Arwin.

Jitka si je oba jen nevěřícně prohlížela.

„To teda bylo něco! Chceš mi říct, žes to byl ty? Že dokážeš zvukem rozhýbat tramvaj a rozbít sklo?“ řekla s obočím údivem zdviženým skoro až k linii vlasů.

„Ále, to u nás umějí i malý děti,“ namítl na to rozradostněný Arwin a rošťácky mrkl na Gópála.

Jitka chvilku nechápavě mlčela a pak jen potichu pronesla: „Už jsme tady, vystupovat.“

Total Page Visits: 214 - Today Page Visits: 2