Pomalu scházeli horským úbočím. Důvěrně známá stezka plná kamenů Arwinovi připomněla, že se vydává na cestu do neznáma. Nedovedl si představit, jaké to na jejím konci bude, ani co ho tam čeká. Zároveň ale cítil, že musí zjistit, co je tím jeho úkolem.
Po zhruba šesti hodinách cesty holou pustinou zahlédli v dálce několik domů na rozcestí. „Vidíš tamhlety domy? Zkusil bych si tam nabít telefon,“ ukázal Arwinovi Gópál. Arwin tímto směrem ještě nikdy předtím nešel. O usedlosti ani o lidech, kteří zde bydlí, neví zhola nic.
„Říká se, že je to tu trošku nebezpečné,“ vysvětluje Gópál. „Ale když si budou myslet, že jsi nějaký západní turista a já tvůj průvodce, tak nám snad neublíží. Jenom se bojím, aby je nezaslepila chamtivost a nezatoužili i po tom málu, co máme. Mohl bych nám ale takhle objednat džíp, který by nás pak odvezl až přímo do Dillí na americké velvyslanectví.“
Arwin souhlasně přikývl. Je vlastně trochu bezradný a ani nemá moc velkou představu, co má čekat od lidí z těch domů a proč nebo jak by jim mohli být nebezpeční. Mahéšvara mu ale řekl, že Gópál ví, co dělat, a tak ho s důvěrou následoval.
Když se blížili prašnou cestou k budově s reklamou na Coca−Colu na štítě, cítili, jak je ze všech stran sledují páry zvědavých očí. Nikoho přitom ale neviděli. Jen pár mečících, uvázaných koz. Pod nohama se jim pletli zvědaví, přátelští psi neidentifikovatelné rasy a radostně mávali zkroucenými ocasy.
Největší dům uprostřed vypadal jako hospoda, směnárna, hotel, obchod a cokoliv jiného by mohl člověk na úpatí himálajských velikánů potřebovat.
Vstoupili dovnitř za nervy drásajícího zvuku skřípajících dveří, který by vzbudil snad i mrtvého. Tlustý chlapík v neuvěřitelně špinavé zástěře za pultem však nehnul ani brvou. Přestože bylo poměrně chladno, mastně se lesknoucí pleš se mu rosila potem a ve vyžraných, zahnědlých zubech držel znuděně sirku.
„Helou,“ pozdravil ho přátelsky Gópál. Arwin se ale nenechal zmást jeho jednoduchým vystupováním. Věděl, že jeho průvodci v hlavě pracuje mega rychlý počítač, kterým bleskově analyzuje situaci.
„Mohl bych si tady u vás nabít telefon?“ zeptal se a vytáhnul stříbrný iPhone X. Byl už docela omlácený, ale na hostinského to stejně docela zabralo. „Hm,“ prohlížel si ho se zájmem. „Ten je ale pěkný,“ pronesl až trochu příliš nahlas a očima hledal samopalem ozbrojeného vousáče, který se tu zdánlivě jen tak zbůhdarma poflakoval.
„Jdete daleko? A jste sami?“ ožil ze své letargie tlusťoch. Arwin si připadal jak v síti nějakého obrovského pavouka. Dokonce by řekl, že v hostinského shnilých zubech vidí sosák, kterým jim bude chtít vypít všechnu krev. A kolem úst sliny tekoucí z představy hostiny, na kterou se právě začal těšit.
Ani trochu se mu to nelíbilo. A ten zarostlý člověk se samopalem už vůbec ne. Vnímal jeho černočernou auru. Ten člověk má za sebou už určitě HODNĚ špatných věcí!
Gópál pociťoval tíživost atmosféry podobně jako Arwin. Jako by tu ti dva čekali na osamělé poutníky, které pak okradou a zamordují!
„Ó ne, za chvíli za námi dojde zbytek výpravy. Nějakých deset lidí. Určitě se u vás budou chtít všichni najíst a ubytovat,“ zalhal přesvědčivě Gópál. Arwinovi připomněl Mahéšvaru, když ho učil hrát šachy. „Pokud chceš vyhrát, neprozrazuj protihráči nic, co by mohl použít ve svůj prospěch,“ říkával mu.
Hostinský se probral ze svého snění a pomalu se vrátil zpět do reality. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Určitě by se mu ten mobil moc líbil, ale s tou další výpravou, která má už už dorazit, by se všechno zbytečně zkomplikovalo. No, alespoň si něco vydělá, pomyslel si. A že je, ty kluky západní, pořádně natáhnu, tak na to můžou vzít jed! brbla si po fousy.
Od té doby, co se nedaleko odtud usídlila vojenská posádka OSN, má docela slušný kšeft. Vedle jídla, alkoholu a cigaret mají zájem třeba i o hašiš nebo opium. A někdy jim dokonce pomůže obstarat i sex, dle libosti − od dětí po staré babky. Určitě není žádný moralista. Jen když dolary pěkně šustí, nic jiného ho absolutně nezajímá. A nikdy nepohrdne příležitostí získat ještě něco navíc.
„A co jste tu hledali?“ vrátil se do role obyčejného hostinského. „Snad jste tu také nehledali poklad?“
„Jaký poklad?“ podivil se Gópál a významně se podíval na Arwina.
Ten mlčel, ale s překvapením si uvědomoval, že jejich angličtině − v Gópálově podání dokonalé a v tlusťochově lámané − rozumí. Přestože tím jazykem nemluvil už takovou spoustu let.
„Ále, povídá se, že tady v horách je něco strašně vzácnýho. Nikdo vlastně pořádně neví, co a kde to je, ale čas od času se tu někdo objeví a hledá tu a šmejdí. Viď, Ismaili,“ zakřenil se hostinský na zarostlého mudžahedína.
„Jo,“ přitakal poněkud tupě vyhlížející ozbrojenec.
„Asi před patnácti lety tu dokonce s jedním takovým spadlo letadlo. Byl to prej nějakej starej nácek z Ameriky,“ pokračoval hostinský.
Arwinovi se rozevřely oči zvědavostí dokořán.
„Byla s ním tenkrát i jeho manželka. Prej docela hezká ženská. A měl tam bejt i jejich malej kluk, ale toho nikdy nikdo nenašel. Kdo ví, možná ho unesl sněžný muž a dodnes s ním někde dělá stopy do sněhu,“ zasmál se kuckavě vlastnímu vtipu tlusťoch. „Určitě šel po něčem velikým, to vím tutově,“ dodal s významným výrazem tváře. Byl rád, že se může bavit konečně taky s někým jiným než se svým zarostlým, málomluvným společníkem.
„Povídá se, že tady hledal vchod do podzemní říše, do Agarthy. Víc toho ale opravdu nevím,“ pronesl pak ještě. Arwin spolkl otázku, která se mu drala na jazyk, a jen sklopil zrak, aby ho neprozradily slzy v očích, které se mu tam zaleskly.
„Když jsem byl před lety v Afghánistánu, slyšel jsem, že vchod do Agarthy je naopak právě tam,“ přidal se k hovoru překvapivě souvisle vousáč se samopalem. „Proto se tam pořád někdo snaží dostat, ať už Rusové nebo Američani, ale zatím se to nikomu nepodařilo. A ani se jim to nikdy nepodaří!“ dodal temně Ismail.
„Kandahár, hlavní město Afghánistánu, je zmiňován už v Mahábháratě, eposu starém tisíce let,“ řekl Gópál „Pocházela odtud Gándhárí, manželka vládce celého světa.“
„Právě! Kde byla v té době Amerika a na jakých stepích se tenkrát proháněli Rusové? Oni nás chtějí učit žít po jejich? Kolik let už se nás takhle snaží zotročit? Kolik zbraní, peněz a lidských životů je to stálo? Afghánistán je ale stále svobodný!“ zakřičel ježatý chlapík.
„Však nejde o nic jiného než o opium a heroin,“ reagoval na jeho rozhořčení klidným hlasem Gópál. „CIA se taky někdy překládá jako Cocain Importing Agency. To tedy platí, když operuje zrovna v Jižní a Střední Americe. A tady ve střední Asii zase obchoduje se zaschlou šťávou z nezralých makovic. Mají pod palcem obchod s drogami po celém světě. Celá válka proti drogám se vede jen s těmi, kdo chtějí obchodovat s drogami nezávisle na nich,“ vysvětlil Gópál.
„Ano, tohle přesně jsem si myslel během všech těch bojů v Afghánistánu. Bože, to je tak strašně ubohý!“ zaspílal vousáč.
„Ale pořád to skvěle funguje, pořád to generuje zisk. Nebo se podívejte na Sýrii a Libyi,“ pokračoval Gópál. „Tajné služby vytvoří armádu žoldáků, kteří dostávají dvě stě, tři sta dolarů denně, můžou bez omezení brát drogy a znásilňovat. Jsou přitom neomezeně mocní a beztrestní,“ řekl a podíval se přitom na svého posluchače. „Vždycky se najde dost desperátů na tuhle práci. No ne?“
Vousáč přikývl hlavou. Věděl moc dobře, o čem Gópál mluví.
„Kdyby to ale byla jen obyčejná parta loupežníků, hned by je vláda země, kde drancují, nechala postřílet a zjednala by tam pořádek. Takhle se k tomu přidá nějaká náboženská ideologie. Nic na tom, že vůli Boha svým jednáním v ŽÁDNÉM případě neslouží. Najednou to ale nejsou už jenom jen prachsprostí zloději, ale náboženští bojovníci. A intelektuálové na Západě se začnou drbat na bradě a budou se snažit pochopit bližního svého,“ pokračoval Gópál.
„Dokud jim ten bližní nepodřízne krk,“ zasmál se hrubě vousáč.
„Ano, kdyby to nebylo k pláči, bylo by to opravdu k smíchu,“ přikývl souhlasně Gópál. „Přitom netuší, že stejný trik, dnes se tomu říká barevná revoluce, se může odehrát zítra i v jeho zemi. Učebnicovým příkladem je třeba Ukrajina. Slyšeli jste o tom někdy něco?“ zeptal se jich Gópál.
„Ne, nic takového,“ zakroutili mudžahedín s hostinským zamítavě hlavou.
„Je to prosté, milý Watsone,“ usmál se Gópál.
„Watsone?“ zeptal se tlusťoch.
„No, to nic,“ odtušil Gópál. „Prostě odstraníte vládce země, kterou potřebujete vyloupit. Naběhnout tam s tankama je ale dnes už trošku staromódní. Takhle tam pomocí páté kolony, kterou jste si předem vytvořili pomocí nehorázně obrovských dotací k »podpoře demokracie«, dosadíte na důležitá místa svoje lidi. No, a oni vám pak za hubičku rozprodají vše, co si budete přát. Vy jim za to z toho lupu samozřejmě necháte nějaké drobky. Bez vás by ale stejně neměli nic. tak proč by se s vámi rádi nepodělili. Rozumíte tomu? Když si odmyslím morální rozměr, řekl bych, že je to jednoduše geniální.“
Arwin naslouchal Gópálovu rozboru, ale i když rozuměl téměř všem anglickým slovům, které používal, ve skutečnosti mu to celé připadalo nějak divné a vlastně ho to ani moc nezajímalo.
Kdežto islámský bojovník si Gópála se zájmem prohlížel. „Ty se v tom asi fakt docela vyznáš, co?“ pronesl obdivně.
„Vystudoval jsem politické vědy na Oxfordu, ale ne všechno z toho, o čem jsem tu mluvil, se tam učí. Vždyť i ten profesor je jenom člověk, který má ženu, rodinu, hypotéku, stříbrnej auťák. A když chce získat grant a pokračovat v nerušeném bádání o nějakém bezpečném a politicky korektním tématu, jako například Magna Charta Libertatum ze 13. století, je pro něj rozhodně rozumnější nečůrat proti větru,“ dodal Gópál s nádechem trpkosti v hlase.
„A kde máš vlastně tu svoji skupinu, chlapče? Už by tu přece dávno měli být,“ ukončil Gópálovu politologickou analýzu hostinský. Přece jen by chtěl dnes alespoň něco vydělat na těch naivních turistech ze Západu.
Gópál se podíval na své zlaté rolexky a hostinskému se vzrušením rozhýbalo chřípí. Taková tutová kafka, taková tučná návnada, pomyslel si, a až téměř fyzicky pociťoval ztrátu z toho, že tak osudově zaváhali. Kdyby se do toho bývali byli dali hned, jak vešli do dveří, pomyslel si, už by to bylo dávno hotovo.
„Musí tu každou chvílí být,“ potřásl udiveně hlavou Gópál. Podíval se na mobil, který byl už z půlky dobitý. Sbalil ho i s nabíječkou do tašky a řekl: „No, my už pomaličku půjdem. Ještě nás čeká daleká cesta.“
„Ale vždyť jste si tu ani nic nedali,“ zaúpěl nešťastně hospodský.
„Tak dobře, dejte nám na cestu dvakrát 7up,“ objednal Gópál a zaplatil dvacetidolarovkou. „To je dobrý,“ usmál se bezstarostně na hostinského a vydal se s Arwinem ke dveřím.
Tlusťoch honem popadl bankovku s vážnou tváří sedmého amerického prezidenta Andrewa Jacksona. „Aspoň něco,“ pomyslel si. Bylo to víc než královské spropitné, ale když člověka sžírá chamtivost, neuhasí ji ani poklady celého světa. Stejně se nemohl zbavit pocitu, že s Gópálovem teď odchází téměř „jeho“ mobil s téměř „jeho“ rolexkami.
U dveří jim cestu zastoupil vousáč s houpajícím se samopalem přes rameno. Och ne, napadlo Gópála. Doufal jsem, že už jsme z toho venku! pomyslel si.
„Děkuji ti za tvá slova, dobrý muži,“ řekl mu přátelsky a podal mu ruku. „Kdykoliv a kdekoliv mě potkáš, pamatuj, že máš ve mně přítele.“
Když to uslyšel hostinský, obrátil nešťastně oči v sloup. „Tak teď už je tedy všechno definitivně ztracený, tučná kořist nám neodvratně uniká,“ zaláteřil v duchu.
„Měl by ses naučit brát život takový, jaký je,“ řekla mu před měsícem jedovatým tónem jeho manželka Niša, když od něj odcházela. Opouštěla ho kvůli jednomu dánskému poručíkovi z nedaleké posádky OSN.
„Žena nikdy neodchází od muže, odchází pouze k jinému muži,“ naskočila mu tenkrát v hlavě jedna z mála životních rad jeho otce, které mu kdy dal. I když tenkrát se tu v horách rozvody ještě moc nenosily, mohl na vlastní kůži pochopit, že tomu tak opravdu je.
„OK, budu to tedy tak brát,“ řekl si teď odevzdaně, když pochopil, že ti dva, kteří k němu dnes do hostince zabloudili, tentokrát vyváznou živí a zdraví. Zavrčel přitom v duchu na svou bývalku, která se mu znovu vynořila v pamětu a přemýšlel, čím zaplnit prázdnotu v srdci, kterou mu tam za sebou ta mrcha zanechala.
Gópálovi se po Ismailových slovech viditelně ulevilo. „Ach, ano, děkuji,“ odpověděl mu. „Drž se a nenech se zaplést do žádného zbytečného zabíjení lidí, které se tě netýká.“ Poplácal ho na rozloučenou po rameni, otevřel ty příšerně vrzající dveře a spolu s Arwinem se poměrně svižným krokem vydali dál na cestu níž a níž do údolí.
„Hohó, to jsme je doběhli,“ smál se Gópál, jakmile sešli z dohledu chalup na rozcestí. „Tlusťoch jeden hamižnej,“ plácal se do stehen.
Sedli si na zem, Gópál otevřel svým švýcarským kapesním nožem limonády a pomalu popíjeli bublinky. Arwin se u toho bavil krkáním plynu. Nikdy nic podobného nepil a teď mu to přišlo jako největší zábava – vydávat ze sebe všechny ty různé zvuky a pazvuky. Gópál mu ukázal, jak může říct v říhnutí všechny samohlásky. „Angličtina hrou,“ zasmál se. Bylo až s podivem, kolik si toho Arwin po tolika letech z angličtiny stále pamatoval.
Gópál se pomocí GPS ve svém mobilu zorientoval, kde právě jsou, a telefonem domluvil odvoz z asi 8 kilometrů vzdálené vesnice, kam by měli zítra odpoledne dorazit. Za nic na světě už nechtěl riskovat návrat zpět k tomu strašnému, tlustému hostinskému.
Potom se porozhlédl kolem, našel šikovný přístřešek pod skalním převisem a řekl: „Myslím, že nám to pro dnešek stačilo.“ Unaveně si zívl. „Teď si musíme pořádně odpočinout, než se zas vydáme vstříc novým dobrodružstvím.“
Vytáhl pro oba huňaté svetry z ovčí vlny a začal jim stlát superlehké spacáky do minus 40 ºC. Leželi pod hvězdnatou oblohou, pojídali čapátí a přemítali nad tím, co nového je zítra čeká.
Arwin se při tom v mysli znovu vrátil do hostince na rozcestí. Byl trošku na rozpacích. Neměl rád lhaní a nebyl si jistý, jestli to vše bylo opravdu nutné. Možná, že tomu hostinskému křivdili jenom proto, že byl tak strašně nesympatický. Možná, že s nimi měl jen ty nejlepší úmysly, pomyslel si.
„Třeba nám v tom hostinci nechtěli ublížit,“ řekl pak nahlas poněkud nejistým tónem Gópálovi.
„Třeba…“ odpověděl mu po chvilce přemýšlení Gópál. „Kdo ví?“
