8. ANUNNAKI ÚTOČÍ

ADRIAN SI PROHLÍŽEL VOHROMNEJ VOBLAK ZVÍŘENÝHO písku na vobzoru. Slunce nad hlavou přitom pálilo jako vobvykle a bylo bezvětří. Na písečnou bouři to proto ani náhodou nevypadalo. „Zvláštní,“ zamumlal si pod fousy. Už ho tady stejně měli dávno vystřídat. Trčim tady jako kůl v plotě, řikal si votráveně, a přitom ale nedokázal ani na chvíli vodtrhnout voči vod horizontu.

„Adriane, Adriane,“ zaslech najednou za sebou. S vytřeštěnejma vočima navrch hlavy na něj mával z vomlácenýho hamru jeho kámoš Keith. „Rychle, dělej, padáme,“ volal. Díval se střídavě na Adriana a na tu strašidelnou kouřovou hradbu v dálce, kerá se furt zvěčovala a přibližovala. Adrian naskočil do auta s pískově-žlutou vojenskou kamufláží, Keith se votočil jak na pětníku a vyrazili. Ale ne do tábora.

Keith přitom nic neřikal, jenom se snažil z tý káry vytáhnout maximum. Fakt pospíchal. „Co se děje, kámo?“ nevydržel to už po chvíli Adrian. „Hoří snad?“

„Něco takovýho,“ vodpověděl mu na půl pusy Keith.

„Jesli se kvůli tobě něco posere, tak…“ prones ze zadní sedačky drsně jednovokej Nelson. Výhrůžně se na Adriana podíval a znechuceně si vodpliv do písečný duny. Adrian nic nechápal. S Nelsonem mu to nikdy moc nešlo, ale to teda vůbec nikomu, takže si z toho zas tolik nedělal. Ale teď to vypadá, že ho asi pořádně naštval. Jenomže jak?

„Adriane, tomu neuvěříš,“ začal Keith, aniž by věnoval pozornost Nelsonově mizerný náladě. „Před dvaceti minutama volal našemu generálovi Trump, ať hned vypadneme, nebo že z nás nezbyde ani mastnej flek. Všichni byli sbalený natotata. Někerý se zvedli přímo vod jídla. Pak přiletěli helikoptéry a na tebe přitom málem zapomněli,“ vysvětloval mu.

Nelson se zatvářil eště drsnějš.

„Vzal sem si hamra a vyrazil pro tebe, jenže seržant mi přidělil tady Nelsona, abysme to prej líp zvládli.“ Keith nenápadně votočil voči v sloup. Ani von Nelsona nemusí. Byl si jistej, že by to rozhodně zvládli dost dobře i bez něj.

„Jesli se něco posere…“ zopakoval temně Nelson.

„Trump? Helikoptéry?“ zeptal se Adrian. Sloužil v týhle části Sýrie už skoro šestej měsíc, ale nikdy se tu nic pořádně nedělo. Hlídky, čištění zbraní, kerý zanášel všeprostupující písek, vobčas jim prolítlo nad hlavou ňáký letadlo, jinak spíš nuda. Vlhká a horká nuda. Jako v prádelně.

Keith se na něho podival a nevěděl, jak začít. „Tamto,“ pohodil konečně hlavou směrem k voblakům prachu, kerý teď pokrejvaly už skoro půl voblohy, „to sou prej Anunnaki,“ prones.

Nelson sebou, když Keith prones to slovo, podivně škubnul.

„Co???“ Adrian si vždycky myslel, že Keith je HODNĚ rozumnej chlapík, ale teď mluví, jako by měl úpal, nebo co. Jesli se předtim divil Trumpovi s helikoptérou, tak teď už ani pořádně nechápal, vo čem to vlastně mluví. To slovo slyšel poprvý v životě.

„Mimozemšťani,“ skočil jim do řeči Nelson.

To je den, pomyslel si Adrian. Nejdřív Keith, teď eště i tenhle. „Co je s váma chlapi? Něco ste kouřili?“ zeptal se. Doufal, že to je nakonec vopravdu jenom ňákej kanadskej žert. A klidně třeba i pořádně debilní, to by mu teď vůbec nevadilo. Ani trochu.

Když se nedočkal žádný vodpovědi, řek s nádechem ironie: „Takže podle vás Trump zavolal našemu generálovi, že zrovna po našem táboru dou mimozemšťani, von sklap bez řečí paty a během 20 minut všichni vypadli, jo?“

„Patnácti,“ vodpověděl Keith. „My sme tu teď už úplně poslední.“

„Je vidět, že seš fakt eště pořádnej bažant,“ prones s lehkym pohrdánim v hlase Nelson. „Tady je jejich nejvěčí hnízdo, vodjakživa. A Putin je tak nenávidí, že sem na ně natáh všechny ty svoje nejlepčí zbraně a zkouší je vocať pořádně vykouřit. To von dal Trumpovi echo,“ řek.

„Myslel sem, že se ty dva nesnášej,“ vozval se vod volantu překvapeně Keith.

„To možná jo, ale ne tak, aby jim Putin dovolil beztrestně zabíjet ňáký lidi. Ani americký ne,“ vodpověděl mu Nelson, vysmrkal se do ruky a votřel to z venku vo plech dveří.

Adrianovi se stáhnul žaludek ale nekomentoval to. Byl na podobný věci vodjakživa dost háklivej, dokonce se mu kluci na fotbale za to vždycky smáli, že je jak ňáká holka. Ten divnej mrak byl porád blíž a blíž. „Jesli to tak je, tak je jich teda moc,“ poznamenal suše.

„Tři proti nim nic nezmůžem,“ povzdechnul si Keith. „A eště k tomu tendleten krám žere jak kráva,“ dodal naštvaně a praštil pěstí do volantu. Ve skutečnosti měl ale vztek hlavně na Nelsona. Už mu lez pěkně krkem, nejraděj by ho tady někde vysadil. Jasně že s helikoptérou by byly dávno někde v suchu, ale nemoh tam Adriana přece jenom tak nechat. Von by určitě udělal to samý!

Už jeli skoro půl hodiny a venku to vypadalo porád stejně, všude dokola jenom samej písek. Akorát ten mrak zvířenýho prachu jakoby se zastavil. Aspoň Keithovi se to tak zdálo. Nevěděl, jesli to má vůbec těm dvěma řikat, aby si nedělali zbytečný naděje. Eště nemaj vyhráno. Zkoušel se spojit se svým seržantem, aby jim poslal aspoň navigační údaje, kam maj jet, ale zatim z toho nic nebylo. A jesli jim do tý doby dojde benzín, zbudou z nich jenom hromádky sluncem vybělenejch kostí v kdysi parádnim autě.

Ale zvířenej písek v dálce vopravdu začal padat k zemi. Eště porád zakrejval část nebe, ale už byl vo dost menší a už se nehnal přímo na ně. „Vidíš to?“ řek nahlas Adrian a překvapeně ukázal na zmenšující se mrak v dálce.

Nelson se podíval taky. „Asi narazily na ňákou interdimenzionální teleportační bránu,“ prones.

Adrian se na něho nechápavě podíval. „Co?“

„Můžou tak přecházet do vyšších nebo nižších dimenzí a různě se přemisťovat. Tady všude, kde dřív bejvaly Sumerové – Írák, Sýrie, Turecko – maj těch bran hafó. To proto se sem začátkem 90. let nasáčkovali Amíci. Vo Saddáma jim tenkrát vůbec nešlo, to bylo jenom jako,“ vodplivnul si znovu Nelson.

„Ty vo nich víš něco víc?“ zeptal se ho Adrian.

„Vim nebo nevim, to je teď jedno!“ vodseknul mu Nelson.

„V jinejch částech světa sou prej spíš zalezlý pěkně v podzemí, ale tady si porád vyskakujou,“ doplnil ho mírnějšimm tónem Keith. „Jsou to ňáký ne-lidi, co prej přišli kdysi dávno ze souhvězdí Draka. Maj tu bejt už tisíce let a celou dobu chtěj zvotročovat lidi. Živěj se prej zlatem a lidskou krví a sou to vlastně takový bezcitný hado-ještěři.“

„Hado-ještěři?“ zvopakoval nevěřícně Adrian.

„Reptiliáni…“ skočil mu do řeči Nelson.

Total Page Visits: 7963 - Today Page Visits: 3