7. ANUNNAKI ÚTOČÍ

Adrien si prohlížel vohromnej voblak zvířenýho písku na vobzoru. Slunce nad hlavou přitom pálilo jako vobvykle a bylo bezvětří. Na písečnou bouři to nevypadalo. „Zvláštní,“ zamumlal si pod fousy. Už ho stejně měli dávno vystřídat. Trčim tady jako kůl v plotě, říkal si votráveně, a přitom nedokázal vodtrhnout voči vod horizontu.

„Adriene, Adriene,“ zaslech najednou za sebou. Z vytřeštěnejma vočima na něj mával z vomlácenýho hamru jeho kámoš Keith. „Rychle, dělej, padáme,“ volal. Díval se střídavě na Adriena a na tu strašidelnou kouřovou hradbu v dálce, kerá se furt zvěčovala a přibližovala. Adrien naskočil do auta s pískově-žlutou vojenskou kamufláží, Keith se votočil jak na pětníku a vyrazil. Ale ne do tábora.

Chvilku nic neříkal, jen se snažil z tý káry vytáhnout maximum. Fakt spěchal. „Co se děje, kámo?“ nevydržel to Adrien. „Hoří?“

„Něco takovýho,“ odpověděl mu na půl pusy Keith.

„Jesi se kvůli tobě něco posere, tak…“ prones ze zadní sedačky drsně jednovokej Nelson. Výhrůžně se na Adriena podíval a znechuceně si vodpliv do písečný duny. Adrien nic nechápal. S Nelsonem mu to nikdy moc nešlo, ale to vůbec nikomu, takže si z toho zas tolik nedělal. Ale teď to vypadá, že ho asi pořádně naštval. Jenomže jak?

„Adriene, tomu neuvěříš,“ začal Keith, aniž by věnoval pozornost Nelsonově mizerné náladě. „Před dvaceti minutama volal našemu generálovi Trump, ať okamžitě vypadneme, nebo že z nás nezbyde ani mastnej flek. Všichni byli sbalený natotata. Někerý se zvedli přímo vod jídla. Pak přiletěli helikoptéry a na tebe přitom málem zapomněli,“ vysvětloval mu.

Nelson se zatvářil ještě drsnějš. „Vzal jsem si hamra a vyrazil pro tebe, jenže seržant mi přidělil tady Nelsona, abysme to prej líp zvládli.“ Keith nenápadně votočil voči v sloup. Ani von Nelsona nemusí. Rozhodně by to zvládli dost dobře i bez něj.

„Jesi se něco posere…“ zopakoval temně Nelson.

„Trump? Helikoptéry?“ zeptal se Adrien. Sloužil v týhle části Sýrie už skoro šestej měsíc, ale nikdy se tu nic pořádně nedělo. Hlídky, čištění zbraní, kerý zanášel všeprostupující písek, občas jim prolítlo nad hlavou ňáký letadlo, jinak spíš nuda. Vlhká a horká nuda. Jako v prádelně.

Keith se na něj podíval a nevěděl, jak začít. „Tamto,“ pohodil konečně hlavou směrem k voblakům prachu, kerý teď pokrejvaly už skoro půl voblohy, „to sou prej Anunnaki,“ prones.

„Co???“ Adrien si vždycky myslel, že Keith je hodně rozumnej chlapík, ale teď mluví, jako by měl úpal. Jesi se divil Trumpovi s helikoptérou, tak teď už ani pořádně nechápal, vo čem to vlastně mluví. To slovo slyšel poprvý v životě.

„Mimozemšťani,“ skočil jim do řeči Nelson.

To je den, pomyslel si Adrien. Nejdřív Keith, teď ještě i tenhle. „Co je s váma chlapi? Něco jste kouřili?“ zeptal se. Doufal, že to je nakonec vopravdu jenom ňákej kanadskej žert. Třeba i debilní, to by mu teď nevadilo. Ani trochu.

Když se nedočkal žádný vodpovědi, řek s nádechem ironie: „Takže podle vás Trump zavolal našemu generálovi, že zrovna po našem táboru dou mimozemšťani, von sklap bez řečí paty a během 20 minut všichni vypadli, jo?“

„Patnácti,“ vodpověděl Keith. „My jsme tu teď už úplně poslední.“

„Je vidět, že seš fakt ještě pořádnej bažant,“ prones s lehkym pohrdáním Nelson. „Voni tu maj svoje nejvěčí hnízdo, vodjakživa. Putin je tak nenávidí, že sem na ně natáh všechny ty svoje nejlepčí zbraně a zkouší je vocať pořádně vykouřit. To von dal Trumpovi echo,“ řek.

„Myslel sem, že se ty dva nesnášej,“ vozval se od volantu Keith.

„To možná jo, ale ne tak, aby jim Putin dovolil beztrestně zabíjet lidi. Ani americký ne,“ vodpověděl mu Nelson, vysmrkal se do ruky a votřel to z venku vo plech dveří.

Adrienovi se stáhnul žaludek. Byl na všechny podobný věci dost háklivej, kluci na fotbale se mu za to vždycky smáli, že je jak holka. Mrak byl pořád blíž a blíž. „Jesi to tak je, tak je jich teda moc,“ poznamenal suše.

„Tři proti nim nic nezmůžem… si piš,“ řek naštvaně Nelson. „A eště ten krám žere jak kráva,“ dodal a praštil pěstí do polstrování.

Keith to nekomentoval, jen soustředěně svíral volant. Nelson mu lez pěkně krkem, nejraděj by ho tady někde vysadil. Jasně že s helikoptérou by byly dávno někde v suchu, ale nemoh tam Adriena přece jen tak nechat. Von by udělal určitě to samý!

Už jeli skoro půl hodiny a venku to vypadalo pořád stejně, všude dokola jen samej písek. Akorát ten mrak zvířeného prachu jako by se zastavil. Aspoň Keithovi se to tak zdálo. Nevěděl, jestli to má vůbec těm dvěma říkat, aby si nedělali zbytečný naděje. Ještě nemaj vyhráno. Zkoušel se spojit se svým seržantem, aby jim poslal aspoň navigační údaje, ale zatim to nevycházelo. A jesi jim do tý doby dojde benzín i elektrika, zbudou z nich jen hromádky sluncem vybělenejch kostí v kdysi parádním autě.

Ale zvířenej písek v dálce vopravdu začal padat k zemi. Ještě porád zakrejval část nebe, ale už byl vo dost menší a už se nehnal přímo na ně. „Vidíš to?“ řekl nahlas Adrian a překvapeně ukázal na zmenšující se mrak v dálce.

Nelson se podíval taky. „Asi narazily na ňákou interdimenzionální teleportační bránu,“ prones.

Adrien se na něho nechápavě podíval.

„Můžou tak přecházet do vyšších nebo nižších dimenzí a různě se přemisťovat. Tady v těch zasranejch místech maj těch bran všude hafo. Všude, kde dřív bejvaly Sumerové – Írák, Sýrie, Turecko. V jinejch částech světa sou spíš zalezlý pěkně v podzemí, ale tady si pořád vyskakujou,“ odplivnul si znovu Nelson.

„Ty vo nich víš něco víc?“ zeptal se ho Adrien.

„Moc ne,“ odpověděl Nelson. „Jenom, že to jsou ňáký ne-lidi, co přišli ze souhvězdí Draka. Maj tu bejt už tisíce let a chtěj zvotročit lidi. Živěj se prej zlatem a lidskou krví a jsou to vlastně takový bezcitný hado-ještěři.“

„Hado-ještěři,“ zvopakoval nevěřícně Adrien.

„Většinou se jim říká reptiliáni…“

Total Page Visits: 1883 - Today Page Visits: 20