„Áááár…áááárrr!“ Ledové ticho bělostných vrcholků Himálaje prořízl dravčí skřek obrovského orla. Na pozadí vznešených štítů, obestřených mlžným oparem, se rýsovala jeho silueta. Ostrým zrakem pátral po nějakém úlovku. Doposud ale marně.
Z obrovské výšky neomylně rozpoznával každé stéblo orosené trávy, každý kamínek ohlazený ledovou vodou stékající dolů do údolí. Jeho dokonalým očím by neunikla ani myš. Okamžitě by se střemhlav vrhnul dolů a s chutí by do jejího šedého kožíšku zaryl své jak meče ostré spáry. Bohužel ale pod sebou viděl jen osamělého chlapce. A na něho mu síly rozhodně nestačí.
Chlapec sedící se zkříženýma nohama ve stínu velehor hleděl s přivřenýma očima na špičku svého nosu. Vůbec nevnímal nic z toho, co se dělo ve vzduchu nad ním, ani všeprostupující chlad.
Byl naprosto pohroužený v meditaci. Přemítal o lotosu svého srdce, pozorně se nadechoval a vydechoval a snažil se sledovat proudění životní energie ve svém těle.
Zamaštěné a zcuchané vlasy měl smotané do divokého drdolu, seděl na jelení kůži, na sobě měl jen chatrnou bederní roušku a přes ramena přehozenou vlněnou přikrývku, čadar. Jeho oblečení bylo typické pro jógíny a mudrce obývající tato odlehlá, tichá místa.
Svým klidným soustředěním připomínal Šivu, Pána gaňdži. Dle dávných védských védských textů tento nejpřednější z jógínů s girlandou z lidských lebek na krku a srpkem měsíce ve vlasech sídlí právě zde.
Je tu však jeden patrný rozdíl. Chlapec má medově blonďaté vlasy a oči− na rozdíl od tajemně hnědých nádherného Šivy − ocelově šedé.
Orel, neúnavně kroužící nad krajinou, odvrátil zrak od nehybně mlčícího chlapce, pomalu a ladně mávnul křídlem a ten zvláštní a neobvyklý výjev mu zmizel z očí…
INTRO
Total Page Visits: 1187 - Today Page Visits: 3