CESTOU Z BULOVKY DO KAUFLANDU sem víceméně kopírovala tramvajový koleje. Sem tam projelo ňáký další auto a vobčas se na ulici vobjevila ňáká postavička s maskou. Jinak sem ale měla pocit, že projíždim městem duchů.
Měla sem docela jasnej plán. Nakoupim Ánino rodičům i Štěpánovi a taky samozřejmě sobě a zalezu si do tý svojí krabičky a dokud se to všechno nepřežene, nevystrčim vodtamtuď nos. To považuju za nejjistější strategii k přežití tadytoho koronasráče. Nevim, jaký by to bylo v době před internetem, ale dneska si můžu popovídat se svejma přátelema přece virtuálně, mám k dispozici milión přednášek, filmů, písniček a plno knížek, můžu si hrát na harmonium nebo začít konečně cvičit a zhubnout. A celá tadle pitomá epidemie mi může klidně vlízt na záda. Protože NE-ZÁ-JEM!
Když už sem sjela pod začátek libeňského mostu, zahlídla sem u přechodu stát Janka. Kluka, kerýho sem neviděla přes deset let. Chodil kdysi s mojí HODNĚ dobrou kámoškou, a tak sem ho tak poznala i já. Každou matějskou pouť dělával na všech těch nejbrutálnějších atrakcích a vždycky mě na ně zadarmo brával. Lítali sme nahoru a dolů a smáli se jako šílenci a jeho holka Jíťa, kerá se bála i na labutích, dole pod náma trnula hrůzou.
Janek byl děsně vodvázanej a zároveň totálně v pohodě. Nic na světě ho kromě Jitky a hulení trávy nezajímalo, a tak ho taky nikdo nemoh nijak a ničim vydírat, ani systém, ani ňáká shit posraná korporace. Do toho byl brutálně chytrej a taky krasavec k pohledání. Měli sme narozeniny ve stejnej den, i když jinej rok. Možná i proto sem se cejtila bejt na něj tak napojená a měla ho fakt ráda.
Jenže sme se neviděli tolik let a najednou stojí u přechodu a táhne vobrovský balení psích granulí. Má na sobě tmavý kapsáče, vytahanej svetr a na zádech baťoh pokrytej záplavou svejch zlatavě blonďatejch vlasů. Vůbec se za ty roky nezměnil.
„Janku, Janku,“ přibrzdila sem a začala na něj mávat z vokýnka. Mžoural na mě a snažil se rozpoznat, kdo to tam na něj zpoza roušky křičí. Až když sem si jí na chvilku stáhla, tvář se mu roztáhla do širokýho úsměvu. To já ho poznala hned, i v roušce. Má takovou zvláštní valivou račí chůzi, velice roztomilou a hlavně nenapodobitelnou.
Normálně bych tam nemohla jenom tak zůstat stát, ale při tomhle provozu sem vlastně vůbec nikomu nepřekážela.
„Ty si teď v Čechách?“ divila sem se. Poslední roky byl v Holandsku, ani pořádně nevim, co tam dělal, ale v létě sem potkala naší společnou známou, kerá mi řikala, že prej teď jezdí jako kapitán na plachetnicích různejch boháčů.
„Jo, přijel sem zase na matějskou. Jako každej rok,“ začal a smál se u toho na mě, protože bych se vsadila, že bláznivějšího parťáka na atrakcích už potom nikde jinde na celým světě nenašel. „A taky navštívit tátu. Už je HODNĚ starej, tak sem ho chtěl vidět. Jenže se to takhle všechno podělalo, a zasek sem se tady,“ povzdychnul si. „Přitom de úplně vo něco jinýho, než nám cpou do hlavy tyhle masírky média. Uvidíš, že brzy už bude všechno jasný,“ prones tajemně.
„Jasný? Jak to myslíš?“ zeptala sem se nechápavě.
„No hele, to snad nemá cenu teď ani řikat. Asi bys mi to stejně nevěřila, ale brzy uvidíš. Jenom se neboj. Všechno dobře dopadne,“ řek mi povzbudivě.
Věděla sem, že v tý jeho chytrý hlavě se honí spousta představ a teorií, a že by to mohlo bejt asi vopravdu HODNĚ nadlouho, a tak sem na něho nenalíhala. „No, hlavně když to dobře dopadne,“ řekla sem se smíchem. Nechtěla sem ho zdržovat a sama sem měla taky docela naspěch.
Janek se ale neloučil. Rozpačitě se díval na boty a mlčel. A já se dívala nechápavě na něj a mlčela taky.
„Co Jitka?“ zeptal se nakonec. Láska vobsažená v těch jeho slovech mnou projela jak ňáká vlna. „Co dělá, nevíš?“ zeptal se.
„Nevim, strašně dávno sem jí neviděla,“ vodpověděla sem mu a bylo mi jasný, že jí nikdy nepřestal milovat. Přestože se rozešli už tak strašně dávno.
Svýma krásnýma, šedozelenýma vočima se díval stranou a mlčel. Úplně sem cejtila tu jeho bolest. Pak začal pomalu přikyvovat hlavou.
„Janku,“ řekla sem potichu.
„Jó, jasně,“ řek za chvíli von. „Už musim, pes na mě čeká doma sám, nechtěl sem ho tahat sebou. Slíbil sem mu pak procházku po Stromofce,“ řek a snažil se u toho usmívat. „Kdybys něco potřebovala, stav se. Sem tam, co sem bydlel vždycky,“ řek mi na rozloučenou.
Schoulil se do sebe, nadhodil si pytel s granulema na zádech a vydal se přes řeku do Holešovic.
Dívala sem se smutně za nim a hlavou mi běželo: „Bože, tydlety trápení s láskou sou někdy fakt HODNĚ těžký.“
