4. JANEK

Cestou z Bulovky do Kauflandu jsem víceméně kopírovala tramvajový koleje. Semtam jelo další auto, občas se na ulici objevila postavička s maskou. Jinak jsem ale měla pocit, že projíždím městem duchů.

Měla jsem jasný plán. Nakoupím Ánino rodičům a Štěpánovi a taky samozřejmě sobě a zalezu si do svý krabičky a dokud se to všechno nepřežene, nevystrčím nos. To považuju za nejjistější strategii k přežití. Nevím, co by bylo v dobách před internetem, ale dneska si můžu popovídat se svejma přátelema virtuálně, mám k dispozii milión přednášek, filmů, písniček a textů, plnou knihovnu knížek, můžu si hrát na harmonium, cvičit, zhubnout. Celá epidemie mi může vlízt na záda. NE-ZÁ-JEM!

Když už jsem sjela pod začátek libeňského mostu, zahlídla jsem u přechodu stát Janka. Kluka, kterého jsem neviděla přes deset let. Chodil kdysi s mojí hodně dobrou kamarádkou, a tak jsem ho poznala i já. Každou matějskou pouť dělal na všech těch nejbrutálnějších atrakcích a vždycky mě na ně zadarmo bral. Lítali jsme nahoru a dolů a smáli se jako šílenci a jeho holka Jíťa, která se bála i labutí, dole pod nima trnula hrůzou.

Janek byl děsně vodvázanej a zároveň totálně v pohodě. Nic na světě ho kromě Jitky a hulení nezajímalo, a tak ho taky nikdo nemohl nijak a ničím vydírat, ani systém, ani nějaká shit korporace. Do toho byl brutálně chytrej a taky krasavec k pohledání. Měli jsme narozeniny ve stejnej den, i když jinej rok. Možná i proto jsem se cejtila bejt na něj tak napojená a měla ho fakt ráda.

Jenže jsme se neviděli tolik let a najednou stojí u přechodu a táhne obrovský balení psích granulí. Má na sobě tmavý kapsáče, vytahanej svetr a na zádech baťoh pokrytej záplavou svejch zlatavě blonďatejch vlasů. Vůbec se za ty roky nezměnil.

„Janku, Janku,“ přibrzdila jsem a začala na něj mávat z okýnka. Mžoural na mě a snažil se rozpoznat, kdo to tam na něj zpoza roušky křičí. Až když jsem si jí na chvilku stáhla, tvář se mu roztáhla do širokýho úsměvu. To já ho poznala hned, i v roušce. Má takovou zvláštně valivou račí chůzi, velice roztomilou a hlavně nenapodobitelnou.

Normálně bych tam nemohla jen tak zůstat stát, ale při tomhle provozu jsem vlastně nikomu nepřekážela.

„Ty jsi teď v Čechách?“ divila jsem se. Poslední roky byl v Holandsku, ani pořádně nevím, co tam dělal, a v létě jsem potkala naší společnou známou, která mi říkala, že prej teď jezdí jako kapitán na plachetnicích různejch boháčů.

„Jo, přijel jsem zase na matějskou. Jako každej rok,“ začal a smál se u toho na mě, protože myslím, že bláznivějšího parťáka na atrakcích už potom nikde jinde na celým světě nenašel. „A taky navštívit tátu. Už je hodně starej, tak jsem ho chtěl vidět. Jenže se to takhle všechno podělalo, a zasek‘ jsem se tady,“ povzdychnul si. „Přitom jde úplně vo něco jinýho, než nám cpou tyhle masírky média. Uvidíš, že brzy už bude všechno jasný,“ pronesl tajemně.

„Jasný? Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No hele, to asi ani nemá cenu teď říkat. Asi bys mi to stejně nevěřila, ale brzy uvidíš. Jenom se neboj. Všechno dobře dopadne,“ řekl mi povzbudivě.

Věděla jsem, že v tý jeho chytrý hlavě se honí spousta představ a teorií, a že by to mohlo být asi opravdu nadlouho, tak jsem na něho nenaléhala. „Tak hlavně když to dobře dopadne,“ řekla jsem se smíchem. Nechtěla jsem ho zdržovat a sama jsem měla taky docela naspěch.

Janek se ale neloučil. Rozpačitě na díval na svoje boty a mlčel. A já se dívala nechápavě na něj a taky mlčela.

„Co Jitka?“ zeptal se nakonec. Láska vobsažená v těch jeho slovech mnou projela jako nějaká vlna. „Co dělá, nevíš?“ zeptal se.

„Nevím, strašně dávno jsem jí neviděla,“ odpověděla jsem mu a bylo mi jasný, že jí nikdy nepřestal milovat. Přestože se rozešli už tak strašně dávno.

Svýma krásnýma, šedozelenýma očima se díval stranou a mlčel. Úplně jsem cejtila tu jeho bolest. Pak začal pomalu přikyvovat hlavou.

„Janku,“ řekla jsem potichu.

„Jó, jasně,“ řekl za chvíli on. „Už musím, pes na mě čeká doma sám, nechtěl jsem ho tahat. Slíbil jsem mu procházku po Stromovce,“ řekl a snažil se u toho usmívat. „Kdybys něco potřeboval, stav se. Jsem tam, co jsem bydlel vždycky,“ řekl mi na rozloučenou.

Schoulil se do sebe, nadhodil si pytel s granulema na zádech a vydal se přes řeku do Holešovic.

Dívala jsem se smutně za ním a říkala si: „Bože, tyhlety trápení s láskou jsou někdy fakt hodně těžký.“

Total Page Visits: 232 - Today Page Visits: 3