HODNEJ A ZLEJ POLICAJT

Zapnul si na mobilu baterku a rozhlížel se kolem. Samozřejmě, že nikde nikdo nebyl. Jen keř kousek od toho zkrouceného stromu měl podivně polámané větve a okolo sebe zrytou půdu. Bylo to o to nápadnější, že jinak všude kolem bylo vše netknuté.

Podívali se s Jitkou na sebe. Jonáš se jen pomalu motal kolem auta, už skoro nic neviděl ani neslyšel.

„Přece se nám to nezdálo,“ řekla Jitka. „Já ji viděla úplně stejně, jako teď vidím tebe.“

Janek byl na rozpacích. „Možná, že to byla nějaká srnka, nebo co. To by vysvětlovalo ty stopy. Kde by se tu uprostřed noci vzala malá holka, že jo. To nedává logiku. A pak by zas zničehožnic zmizela, jo? Fakt nevím,“ krčil rameny. „Co když jsme měli nějaký halušky, co já vím?“

„Jo? To určitě! Vždyť jsi taky viděl. Jak bys jinak věděl, že jsem ji i já viděla v rubáši?“ nedala se Jitka.

Janek najednou něco ve světle baterky zahlédl. Byla to malá, růžová, zablácená teniska. Jedna.

„Vidíš to?“ zeptal se Jitky.

„Takže se nám to vážně nezdálo. Hele, to je fakt divný,“ řekla a rozhlížela se kolem.

„Zavolám benga?“ zeptal se Janek.

„Já nevím,“ zakroutila nosem Jitka. „Víš, jak je nesnáším. A ještě z nás ucejtí trávu a bude průser,“ ošívala se.

„Navíc je teď ten posranej lock-down,“ dodal Janek.

„OK. Zavolej je,“ řekla po chvíli ticha Jitka. „Co když je tu někde a potřebuje pomoc. A my dva toho teda asi fakt moc nezmůžem. Než přijedou, podíváme se kolem, ale moc si od toho neslibuju,“ pokrčila rameny.

„Můžeme jít alespoň po těhle divnejch stopách,“ ukázal na rozrytou hlínu Janek. Nejdřív ale našel na mobilu jejich polohu a dal GPS souřadnice policistům a taky zavřel Jonáše zase zpátky do auta. Už toho na něj bylo dost, sotva chodil, hlasitě dýchal a bylo na něm vidět, že je vážně unavený.

„Moc se na to teda netvářili, ale jsou vocuď prej jenom kousek, tak za chvíli přijedou,“ řekl Jitce a přeskočil pangejt ke zkroucenému stromu.

„Počkej na mě,“ zavolala na něho Jitka. Janek se otočil a chytil ji do náruče. „Takhle blbě jsme se tady zasekli,“ řekl a políbil ji na tvář. Jitka se usmála a podívala se mu do očí.

V dálce se zableskl policejní maják.

„To je rychlost,“ řekla líně jak velká kočka a zamhouřila na Janka oči.

„Hm, doufám, že to byl dobrej nápad zavolat jim,“ usmál se na ni Janek. Vzal ji za ruku a vydali se jim naproti. Policejní škodovka zaparkovala hned za jejich autem.

Nejdřív vyšel mladý policista kolem třiceti, hned za ním nerudný asi padesátník. Ten druhý si je nedůvěřivě měřil od hlavy k patě. Viděl jejich staré auto, Jankovy vlasy a Jitčiny dredy. A možná, že ještě byla

ve vzduchu cítit tráva, kterou předtím vykouřili. Srát na to, řekl si Janek, když viděl ty jeho studené, zlé oči.

„Co jste přesně viděli,“ promluvil mladší z nich. „Telefonovali jste se mnou,“ dodal.

„Tady u toho stromu stála malá, blonďatá, vyděšená holka v bílejch šatech. Měla na sobě fleky jakoby od hlíny,“ odmlčel se Janek.

„Nebo od krve,“ doplnila za něj ledovým hlasem Jitka. Poprvé řekla nahlas to, co je oba dva na tom vlastně zarazilo nejvíc. Bylo to jak nějaká scéna z hororu. Jenže tohle byl normální život, nebyly uprostřed nějakýho hollywoodskýho krváku.

Starší policista se na ně skepticky podíval. „Nezdálo se vám to?“ zeptal se. „Cejtím tu marjánku,“ zatvářil se znechuceně. „Myslíte, že nemáme takhle po nocích co dělat a tak jezdíme na každý blbý zavolání,“ řekl jim až skoro výhrůžně.

„Viděli jste ještě něco?“ snažil se mladší z nich zklidnit situaci. Svého kolegu dobře znal. I jeho agresivní sklony zejména k lidem, kteří se v jeho očích vymykali tomu, co on považoval za normální.

„Pak už nic,“ řekl Janek a posvítil baterkou do příkopu. „Jenom tuhle botičku.“

Mladý policista zbledl a podíval se na kolegu, který ale nehnul ani brvou. Byl trochu zaražený, protože najednou bylo víc než jasné, že ty dvě „fetky“, jak jim hned v duchu začal říkat, nelžou. Mladší chlap v uniformě přeskočil stejně jako předtím Janek s Jitkou příkop u silnice, a vykročil ke stromu s rozrytou hlínou a posvítil si pečlivě na zem.

„Tady jsou rýhy, jako by tudy někdo někoho táhl,“ zavolal na ně. Janek s Jitkou se vydali za ním a jeho kolega také. „Bože,“ pronesl otráveně a otočil oči v sloup. Mladší policista se prodíral keři dál, až vyšel na volné prostranství. „Tady rýhy končí, ale je to tu zase strašně rozdupaný.“ Sklonil se ještě víc k zemi. „Jsou tu otisky koňských kopyt,“ řekl jim.

„Takže i kdyby tu nějaká holka byla… Říkám KDYBY,“ prohlásil důrazně starší policista, „tak už je dávno pryč, že je to tak? Teď už může bejt klidně někde u Zbiroha. Třeba. Nebo někde v ňákej úplně jinej díře,“ řekl a poupravil si nervózně čepici. „Nechceš je, Kryštofe, teď začít stopovat pěšky, že ne?“ zeptal se kolegy. Ale tón jeho hlasu rozhodně nebyl tázací.

„Hm. To asi ne. Ale co budeme dělat?“ odpověděl bezradně. „Jestli tam je ta malá holka a někdo ji unesl, tak přece musíme něco udělat.“

„Zavoláme psovoda. Ať se projde von,“ řekl starší kolega. „A tyhlety lufťáci,“ máchl rukou na Janka s Jitkou, „můžou jet zase pryč.“

„Nebudeme psát zápis o jejich hlášení?“ zeptal se Kryštof.

Jeho nadřízený v hlídce se na něj nevraživě podíval.

„Tak si vem jejich nacionále a ať už jdou konečně do prdele,“ řekl mu tiše. „Nechci je tahat ještě k nám na služebnu!“

Kryštof se obrátil na Janka s Jitkou. „Moc vám děkujeme, že jste nám zavolali. Počkáme na psovoda, ale vy už můžete pokračovat v cestě. Jenom si zapíšu údaje z vašich občanských průkazů,“ usmál se na ně. „A tady na pána si vezmu ještě telefon,“ dodal.

„Janku?“ řekla Jitka. „To odjedeme jenom tak?“ zeptala se a zvedla nespokojeně obočí.

Janek chvíli přemýšlel, co jí má říct. Pak na to přišel. „Jo, pojedem,“ řekl jí. „Tady Kryštof,“ řekl Janek a podíval se tázavě na policistu. Ten jemně přikývl. „Tady Kryštof nám pak zavolá, jak to dopadlo. Stejně tam už nebudeme nic platný, a je pozdě. A čeká na nás Kentus, takže…“

Kdyby ten starej policajt nezosobňoval přesně to, co ji na všech fízlech celýho světa sralo nejvíc, říkala si v duchu Jitka. Cítila, že tady něco strašně smrdí, ale věděla, že kdyby se ten hajzl policejní začal rejpat v tom, kam to vlastně v tuhle hodinu, když už dávno platí zákaz vycházení, jedou, nebo kdyby se rozhodl zjišťovat, jestli u sebe náhodou nemají trávu v množství větším než malým, tak by mohli bejt taky v pěkný prdeli. A taky věděla, že Janek má pravdu. Teď už toho opravdu o moc víc než policajti udělat nemůžou. A tak to Jankovi odkývala. I když hodně nerada.

„Dobře,“ řekla. Sedla si do auta a naposledy se podívala na Kryštofa, na toho hodného chlapce, který měl asi opravdu chuť lidi chránit a pomáhat jim. A potom i na jeho kolegu. A kdyby se očima zabíjelo, tak by tam oba dva leželi v tu ránu mrtví. Takhle střet jejich pohledů připomínal jen výbuch menší, energetické atomovky.

Pokračování: http://la-pena.cz/verbunk/

Total Page Visits: 156 - Today Page Visits: 2