3. KARANTÉNA

VŠUDE KOLEM JE MRTVO, sou slyšet jenom projíždějící, houkající sanitky. V nich sou řidič za volantem i jeho spolujezdec voblečený v brutálních bio-hazard voblečkách a na tvářích maj masky a vochranný brejle. Připadam si jak ve Smrtící epidemii s Dustinem Hoffmanem. Sme v karanténě.

Zavolala mi kamarádka, co je doktorka v tý nejexponovanější infekční nemocnici v celý zemi. „Můžeš za mnou přijít?“ zeptala se mě svym nezaměnitelnym, roztomilym přízvukem. Už sice mluví česky HODNĚ dobře a rozumí snad úplně všemu, ale to její Ř i vobčas úplně nesmyslně kladený přízvuky ve slovech jí eště porád pokaždý prozraděj. „Nechoď ale hlavnim vchodem. Sejdem se u těch keřů, kudy vede zkratka k tý spánkový laboratoři, jaks byla na pozorování.“

Kdyby teď neměla tak vážnej hlas, asi bych – jako pokaždý, když si na to vzpomenu – vyprskla smíchy. Todle totiž patří k našim HODNĚ voblíbenejm historkám. Páč fakt nesnesitelně chrápu jak ňákej starej námořník, vobjednala sem se do spánkový laboratoře, kerá sídlí v jedný z těch vobrovitánskejch budov z počátku minulýho století, ve kerejch sou různý voddělení Nemocnice na Bulovce umístěný.

Nandali mi tam různý sondy a že prej spěte. Kromě nekonečnýho zástupu duchů, co se v těch starejch špitálskejch zdech zdržujou, sem si hned vzpomněla na heparínovýho vraha Zelenku. Představila sem si, jak se mi někdo podobně pošahanej může strašně snadno v noci vkrást do pokoje a je se mnou ámen.

„Mohla bych se zamknout,“ špitla sem ustrašeně.

„Ne, to se nesmí. V žádným případě!“ řek mi pan doktor, kerej vypadal spíš jako ňákej šílenej vědec říznutej nedoceněnym Einsteinem.

A tak sem tam proležela celou noc a řekla bych, že sem fakt hrůzou voka nezamhouřila ani na vteřinku. Představovala sem si přitom, že by se v tomhle strašidelnym nemocničnim baráku dal skvěle natáčet ňákej krvavej horor plnej zombíků. Ráno mi ale řekli, že sem spala pěkně tvrdě a že prej teda vopravdu chrápu. A že se s tim toho zas tak moc dělat nedá. No, to sem ale přece věděla už předtim, že jo! Takže tu děsivou noc hrůzy sem si mohla klidně vodpustit!

Tahle historka nás s Áňou pokaždý spolehlivě rozesmála. Vo to víc, že vona sama byla taky doktorka a rozhodně to nebylo poprvý, kdy narazila na absurditu českýho lékařství. Páč ale byla z Ruska, porád si tvrdošíjně myslela, že všechno, co je spojený s medicínou, musí přece fungovat dokonale. Nikdy totiž nečetla Švejka, a proto jí unikaly velejemný zákruty český národní povahy. Dneska se tomu ale nezasmála. Byla vážná jak nikdy. „Hlavně si dej pozor, ať tě nikdo nevidí. Mohli by tě sice pustit dovnitř, ale ven už ne,“ varovala mě.

Nechtěla sem se jí na nic vyptávat. Měla unavenej hlas. Představovala sem si, co se tam u nich asi děje. Mám to k ní patnáct minut pěšky z domova. „Dobře, za chvíli vyrazím. Mám ti něco přinýst?“ zeptala sem se.

„Neni potřeba, neni potřeba.“

Tramvají sem nechtěla ject ani za milión. I když je prej HODNĚ často a pečlivě desinfikujou, je to asi to nejhorší místo pro nakažení. Nebo asi navopak spíš nejlepčí, že jo?

Do mírnýho kopečka nad tramvajovou zastávkou sem se docela zadejchala. Praha byla totálně vylidněná, jenom vobčas kolem projela poloprázdná tramvaj. Akorát k nemocnici si to mířili ňáký lidi, nejspíš na testy, a někdy kolem prosvištěla houkající sanitka. Když sem zašla pěšinou do keřů, na druhý straně zkratky už na mě Áňa čekala. Na sobě měla ten šílenej kosmonautickej voblek, rukavice, na vobličeji respirátor a na vočích brejle, kerý jinak skoro nikdy nenosí. A za nima dvě smutný, temně hnědý tůně vobkroužený šedivo-zelenou pletí. Připadalo mi, že musí každou chvílí únavou vomdlít.

„Jak ti je?“ zeptala sem se.

Chvíli nic neřikala, jenom si mě beze slova prohlížela. Měla na sobě votisk vobrovský bolesti, se kerou se musí každej den – a teď eště mnohem víc než kdy jindy – potejkat. A taky hlubokej soucit.

„Všechno v pořádku,“ vodpověděla mi a přitom zakroutila hlavou, jako by vodháněla ňáký těžký chmury. „A co ty? A tvoje máma?“ řekla.

„ZATIM to vypadá v pohodě,“ vodpověděla sem a věděla sem, že to vlastně vůbec nic neznamená. S tou strašně dlouhou inkubační dobou totiž jeden nikdy neví. Nakaženej může bejt kdokoliv. I já, i vona. Úplně každej. Poznáme to, teprve až když přijde horečka a kašel.

„Promiň, že sem tě sem takhle vytáhla,“ řekla s vomluvou, rozhlídla se kolem a podala mi malej balíček. „Nemáme přímo zákaz vodejít z nemocnice někam pryč, ale ani se nám to moc nedoporučuje. A taky vážně nechci nikoho nakazit. Ale mám tady ňáký léky, vo kerejch náš primář čet někde na internetu, že by snad mohly zabrat. Chtěla sem tě poprosit, abys je zavezla mejm rodičům. Voba dva už pár dnů kašlou, ale do nemocnice nechtěj, aby se nenakazili. Navíc, dyť víš, že eště stejně neuměj pořádně česky, a tak by chtěli bejt rači doma. Tady je to peklo. Já sama budu taky klidnější, když sem nepudou. Uděláš to?“ poprosila mě.

„Jasně. Doufam, že to zabere,“ řekla sem.

„Nevim. Připadám si jak Don Kychot. Jenže tydlety větrný mlejny bohužel zabíjej,“ povzdechla si smutně. „Je tam pro každýho z nich jedno balení léků, jedno balení pro tebe a jedno pro tvojí mámu. A… taky jedno pro Štěpána,“ dodala po chvilce zaváhání.

Štěpán je taxikář. A její speciální kamarád – jejich vztah totiž spadá do úplně speciální kategorie. Von jí má nejspíš asi vlastně strašně moc rád, ale je tak ňák podivně mentálně nastavenej, že HODNĚ těch jeho emočních věcí ve skutečnosti probíhá jenom uvnitř jeho vlastní hlavy. Ve výsledku je z něj pak jenom takovej prapodivnej sebestřednej vosamělej poutník životem, kerej vnímá hlavně sám sebe. Ne, že by na všechny vostatní lidi programově kašlal, ale prostě mu – pro totální zaujetí sebou samotnym – na ty vostatní skoro žádný místo v jeho životě ani hlavě už nezbejvá.

„Von je taky nemocnej?“ zeptala sem se.

„Dyť víš, jakej to je paličák!“ řekla naštvaně. „Porád tvrdil, že je to jenom zbytečná panika a všemu se smál. Do toho vozil každej den spoustu lidí a v tom předejchanym vzduchu v taxíku se tomu viru neubránil. A teď leží s teplotou a kašle,“ kroutila nesouhlasně hlavou. „Do nemocnice ani na testy nechce, že by se tam prej jenom zbytečně nakazil!“

Viděla sem na ní, že jí to štve. Jako už tolikrát i todle byl jenom další příklad jeho absolutně iracionálního chování a myšlení. Nekomentovala sem to. „Zavolám mu a dovezu mu to,“ slíbila sem jí. V dálce sem zahlídla, jak nás pozoruje ňáká postavička, taky celá zabalená v kosmickym vobleku.

Áňa znepokojeně pohlídla tim směrem. „Rodiče kašlou taky. Nevim, co s nima je. Tvrděj mi, že sou v pořádku. Nejhorší je, že nevim, jesli to je pravda nebo mi jenom nechtěj dělat starosti,“ povzdychla si.

„Neboj se,“ řekla sem jí a chtěla sem jí vzít za ruku. V poslední chvíli sem se ale zarazila. Možná, že skrze ten její voblek na ní ten virus vopravdu nepronikne, ale zvenku je určitě už voprskaná ze všech stran. Rozpačitě sem se usmála.

„A eště něco,“ podívala se na mě. „Poslala sem ti na účet tisícovku. Mohla bys jim za to prosim tě nakoupit ňáký jídlo? I jim, i jemu?“

„Určitě,“ souhlasila sem a sledovala tu postavičku v dálce, jak se pomalu ale rozhodně vydává na cestu k nám. „Pak ti zavolám, jak sem pořídila,“ dodala sem.

„Rači už běž, aby si tě tady nakonec nenechali,“ začala se spěšně loučit, když viděla, že postavička už bude za chvíli u nás.

Dívala sem se na ní a nezmohla se na jediný slovo. Myslela sem na to, co jí asi čeká, na to, jak strašně vyčerpaně vypadá, na to, kdy jí asi pustí domů, i na to, aby se proboha nenakazila. „Dávej si na sebe pozor,“ řekla sem po chvíli. Měla sem co dělat, abych se nerozbrečela, ale chtěla sem před ní bejt statečná. V nemocnici má určitě slz i nářku až nad hlavu.

„Musíte jít skrze hlavní vrátnici, aby si vás zapsali, rozumíte?“ pronesla přehnaně nahlas. Postavička v kosmo-obleku totiž dorazila už skoro až k nám. „Aha“ řekla sem s trošku natvrdlým výrazem, pohledem jí vobjala na rozloučenou a vydala se průchodem v křoviskách ven z areálu. Snad se eště někdy uvidíme, blesklo mi hlavou.

Objednávejte na: http://eknihyjedou.cz/globalni_epidemie
Total Page Visits: 906 - Today Page Visits: 1