4. JAK ŠTVANÁ ZVĚŘ

„Tohle je ta největší, nejnudnější díra na celý podělaný zeměkouli! To je k uzoufání!“

Obrovitánský svalovec v americké maskáčové uniformě si neustále stíral pot na krku, který mu tam stékal ze zapařených vlasů pod helmou. Strašně se mu pařili i nohy v kanadách. Stál s rukama líně složenýma na samopalu, který si opíral o břicho. Na očích měl poškrábané zrcadlovky a neuvěřitelně pomalu žvýkal.

„Čert mi byl dlužen tuhle příšernou službu, tuhle ztracenou vartu na konci světa,“ myslel si.

Svobodník Jim Connor už toho měl dost. Zbývají mu jen poslední dva týdny v horách a pak se konečně vrací domů, do civilu. A je vážně rád!

Když se před pěti lety do armády přihlásil, vězel až po uši v pár docela hustejch trablích, a vzít kramle, dráhu či zmizet po anglicku se mu zdálo v tu chvíli jako ten nejlepší nápad. Nikdo ho takhle nedožene, nikdo si na něm nebude chtít zchladit žáhu. Žádný kreténi se z něj nepokusí vymlátit duši kvůli pár babkám, co jim dluží za ňákou podělanou zašmelenou trávu a další bonusy.

Taky máma byla fakt ráda. Doufala, že se konečně přestanu tahat s těma divnejma týpkama v kapucích, co u nás pořád bouchali na dveře. Myslela si, že se kluk srovná, když bude s těma vojákama, vrátil se v myšlenkách domů přes oceán.

A zpočátku si to myslel i on. A dnes by řekl, že byl setsakramentsky naivní. Čekal, že všechnu tu špínu, šmelinu, drogy a podrazy nechá za sebou. No, tak to možná za 2. světový, poznamenal by k tomu teď rezignovaně.

Zvlášť tady ve třetím světě. Kdejakej vykuk si tady mastí kapsu, armádní fondy se vesele roztáčejí za sex a drogy a rock−and−roll. A nejenom v armádě. Svýho královskýho postavení tu využívaj‘ i různý neziskovky. Za prachy na charitu si kupujou všechno a všechny.. Jasně! Ruka ruku myje a vrána vráně voči nevyklove, pochopil tady docela brzy Jim. Byl dokonce svědkem, jak na jednoho naivního vojáka, který chtěl s všeprostupující korupcí něco dělat, jeho vlastní spolubojovníci hodili deku a ubili k smrti.

Chtělo se mu z toho zvracet. Když tenhle kanál smrděl na ulici Detroitu, kde pasák, dealer nebo prostitutka byli tím, čím doopravdy byli, a podle toho taky tak vypadali, to byla jedna věc. Tenhle sofistikovanej švindl a šmejd mi vůbec nejde pod fousy. Je to humáč! nadával v duchu. A nejmíň ze všeho se mi zamlouvá tenhle pošahanej chlapík, se kterým tu teď musím trčet nekonečný hodiny na hlídce a civět do blba!

Staršímu seržantovi Franku Harlockovi táhlo na čtyřicet. Růžová, prasečí tvář plná nežitů, malé, zapadlé oči a krutý výraz podtrhnutý rozšklebenou rudou jizvou nad levým obočím. Jim ho nemohl vystát. Choval se vždycky a za všech okolností nanejvýš odporně. Zbytečné násilí a ponižování. A nejraději na těch úplně nejbezbrannějších.

Jim mu nevěří ani nos mezi očima, nechce se s ním vůbec bavit. Nemá o čem. Přestože sám toho za svůj život na ulici už viděl víc než dost, s takovou krysou , jako je Harlock, se ještě nikdy předtím nepotkal.

Harlock by přitom mohl jít z vojny už dávno domů. Nikde by se ale neměl tak dobře jako tady. Mohl si dělat co chce, donekonečna manipulovat a ovládat ostatní. Za peníze nebo násilím si dopřávat vše, na co má chuť. A v podstatě byl beztrestný.

Ani Frank neměl Jima moc rád. Ale cítil k němu respekt. Věděl, že to býval hodně vostrej chlápek a že by se nebál mu jednu ubalit, kdyby na to přišlo. Nebyl jak ty vyplašený ženský, který mu bývaly často vydány napospas. Instinktem psychopata cítil, že kdyby ho naštval, mohly by z Jima snadno spadnout veškeré zábrany. Ještě se mu splašej kladiva, říkával si, když s ním měl službu. Proto se raději držel zpátky.

Díval se tedy mlčky před sebe a přemýšlí nad tou holkou z baru, se kterou včera strávil noc. Byla divná a ani zas tak moc hezká nebyla, ale stejně se za ní ještě určitě půjde podívat. Stačí pár dolarů, aby si nepřipadal tak osamělý, tak nemilovaný, tak zbytečný…

Před sebou měl planinu posetou smaragdově zelenými keři, které tvořily chundelatý koberec na úpatí horské stezky plné rozeklaných balvanů.

V dálce zaslechnul tlumený hovor a rachocení z pod bot uvolňujících se, padajících kamínků.

„Jime?“ syknul potichu a snažil se rozpoznat, co to je za poutníky v dáli.

Jim se podíval směrem, kam ukazujoval Frank. Viděl dvě malé postavičky.

„Hele, ňáký přičmoudliny,“ šťouchnul do Jima.

Ten se na něho ani nepodíval. Byl tak strašně otrávený z téhle hlídky i z Franka, že se zmohl jen na: „A co jako?“

„O pět babek, že se netrefíš?“ řekl vzrušeně Frank. Cítil podivné chvění v podbřišku. Nešlo mu o žádných pět dolarů. Šlo o ten pocit nadvlády. Rozhoduje teď o něčím životě a smrti. Cítil se tak trochu jak Bůh.

Bože, to je ten největší kretén na zeměkouli, řekl si v duchu Jim. Prohlížel si zkoumavě ty dva cíle v dáli. Připadal si jako v nějaké počítačové hře a přemítal, jaké má reálné šance k zasažení těch pohyblivých terčů. V srdci měl klid. Jako by o nic nešlo. Když je trefí, postoupí do nového levelu. A ty postavičky na monitoru pak zase stejně oživnou.

Měl před sebou už jen posledních čtrnáct dnů tady v těch krajích. Ale ještě nikdy nic takového neudělal. Vlastně se mu do toho ani moc nechtělo. Hlavně ne s tím hnusným Frankem!

Zase se podíval na ty dva človíčky v dálce. Ale aspoň by tu nebyla tak strašná nuda!

„Hm, to by nemělo bejt tak těžký,“ pronesl líně. „Ale aspoň o kilo. Může z toho bejt pořádnej průšvih,“ řekl, i když o peníze mu vůbec nešlo. Berou tolik, že sto dolarů pro ně nic neznamená. Spíš jde o to, jestli dokáže překročit tu tenkou, červenou hranici. Jestli dokáže zapomenout, že tu teď mluví o živých lidech, kteří jim vůbec nikdy nic v životě neudělali. A jejichž životy jsou mnohem cennější než všechny peníze světa.

Jim dostal chuť to zkusit. Prohlížel si ty dva kluky a cítil stoupající adrenalin v krvi. Jasně, člověk si zvykne dívat se ve válce smrti do tváře, ale tohle je něco jiného. Vůbec to není fair. Jasně viděl, že jedna hlava je blond a jen jedna domorodá. Smrdělo to strašným průserem! Bylo to něco tak absolutně levého, tak zakázaného, až ho to začalo docela lákat. Podíval se na Franka a přikývnul hlavou na znamení, že do toho jde.

Frank se soustředil a pečlivě zamířil. „Beru si toho blonďáka. Ještě by nás natřel u ňákejch hlídačů lidskejch práv. To tak akorát!“ Se zlomyslným úsměvem čekal na nejvhodnější okamžik, aby pak zmáčkl spoušť.

Gópál se rozhlížel kolem sebe a přemýšlem, kudy se dát. Byl trochu bezradný. Původně se chtěl vyhnout obvyklým stezkám z druhé strany hor, které doposud pokaždé používal. A tahle cesta neměla být podle mapy zas až tak složitá. Když ale teď zaplují do všepokrývající smaragdové zeleně, neuvidí už vůbec nic. Před sebou rozpoznával obrysy kamenité stezky linoucí záplavou keřů. Už se těšil na taxík. Už se těšil, až se nebudou muset plahočit po svých.

Arwin se držel na cestě do údolí statečně. Jen byl trochu zamyšlený, ale vzhledem k tomu, jak veliký úkol ho čeká, nebylo vůbec divu.

„Posaďme se na chvíli,“ navrhnul Gópálovi Arwin těsně předtím, než se měli zanořit do zelené houštiny.

„Dobře, jsem docela unavený,“ souhlasil Gópál.

„Já taky,“ usmál se Arwin a svezl se na zem. V tu chvíli se údolím rozlehnul výstřel a Arwinovi nad hlavou prosvištěla kulka.

„K zemi,“ zakřičel Gópál. I nad ním v tu chvíli prolétla střela. Jim přece jen trochu zaváhal, a když se nakonec nechal strhnout Frankovým příkladem, bylo už na zásah moc pozdě.

„Sakra,“ zaznělo rozzlobeně ze směru střelby.

Arwin s Gópálem si lehli na břicho a rychle se schovali v hustých listech a větvích. Opatrně se podívali směrem, odkud se na ně střílelo. V dálce před sebou spatřili dva svalnaté „Ramba“ se samopaly. Bylo jasné, že stříleli oni.

„Proč?“ zeptal se nechápavě Gópála Arwin.

„Upřímně si myslím, že tu žádné proto ani není,“ odpověděl mu poněkud trpce Gópál. „Ale ptát se jich nepůjdu.“

„To musí být ale přece nějaké nedorozumění,“ snažil se Arwin přesvědčit Gópála.

„Ach, chlapče,“ odpověděl mu trpce Gópál. „Tohle není svět, na který jsi byl zvyklý. Tady číhá nebezpečí na každém kroku. Teď bude nejlepší zmizet a po ničem nepátrat.“

Arwin byl rozrušený. Stejně jako v té hospodě, i teď mu Gópál připadal zbytečně negativní. Přece nikomu nic neudělali! Není jediný důvod, proč by po nich měl někdo střílet!

Pomalu se s Gópálem plazil pryč a oba si dávali moc velký pozor, aby nepohnuli ani větvičkou, ani keříčkem, a neprozradili směr svého úniku.

„Dostal jsem ho, nebo ne?“ zeptal se Frank Jima.

Jim byl strašlivě otrávený. Jak jsem se mohl nechat namotat do týhle hry, jak jsem moh‘ bejt, i když jen na chvíli, na jedný lodi s tímhle odporným chlápkem, proklínal se. Nejraději by teď byl někde úplně jinde.

„Není to jedno?“ odplivnul si znuděně. Dál velice pomalu žvýká a díval se nepřítomně před sebe. Začínal se znovu propadat do všepohlcující a bezbřehé lhostejnosti.

Frank měl co dělat, aby ho už konečně neposlal do zadku. Co si o sobě ten šmejd sakra myslí, nechápal. Chovám se k němu tak přátelsky, a von se mnou jedná, jako bych byl ňáká vonuce, zlobil se v duchu. Kdyby moh‘, okamžitě bych mu to v tý palici srovnal, láteřil si pro sebe. Ale věděl, že nemůže, a právě to ho totálně štvalo. 

Ale ani náhodou se mu nechce jít tu strašnou dálku, aby se podíval, jestli někoho dostali, nebo ne. Tu chuť, to vzrušení nad tím, že by mohl tak snadno a beztrestně ukončit něčí život, tu si NIKÝM a NIČÍM zkazit nenechá!

Jen kdyby se Jim netvářil tak strašně protivně, napadlo Franka. Podíval se Frank znechuceně na hodinky. Jak dlouho tu bude muset ještě s tím pitomce stát, zaklel v duchu. A nahlas otráveně pronesl: „Tady prostě chcípnul pes!“

Arwin s Gópálem se opatrně prodírali mezi keři vpřed. Doufali, že ti dva zabijáci si už dají pokoj. Po asi hodině opatrného postupu zaslechli troubení auta. Přidali do kroku a za chvíli spatřili zlatý džíp, ve kterém seděl jak prkno rovně mohutný sikh s obrovským knírem a žlutým turbanem narážejícím do stropu auta.

Rozběhli se k němu, naskočili dovnitř a okamžitě řidiči křikli, ať se rozjede co nejrychleji pryč. Nechtěli se stát znovu cílem nějakých dalších šílenců. Sikh ani nehnul brvou, s ohromným zakvílením kol na štěrku se odpíchnul z místa a všichni uháněli dolů do údolí.

Arwin s Gópálem se v autě pomalu vydýchávali. Zaplavovali je přitom paprsky zapadajícího, rudnoucího slunce.

„Ale proč? Proč po nás proboha stříleli?“ ptal se znovu Arwin nechápavě Gópála.

„Protože tohle je skutečný svět, Arwine. A někdy v něm věci logiku nemají. Víš co? Prostě proto! Lepší odpověď zkrátka nemám!!“

Arwin, konspirace, spása světa
Arwin zachraňuje svět. Konspirační román.
Total Page Visits: 258 - Today Page Visits: 1