Arwin si jako ve snách prohlížel tu podivnou věc, která je unášela rychle jak vítr vpřed. Ledově klidný řidič otáčel rukama takovým kolem a podle toho se auto pohybovalo doprava nebo doleva. Čas od času zakvrdlal s tyčkou v podlaze po pravé straně a bylo vidět, že nohama pořád něco sešlapuje. Arwinovi se to strašně líbilo. V podvědomí tušil, že něco podobného už určitě někdy a někde v životě viděl, jen si teď nedokázal vybavit kdy a kde.
Zvědavě se prohlížel ve zpětném zrcátku. Nejdřív si nebyl úplně jistý, že to je JEHO odraz, ale když si začal sahat na nos a ten blonďatý kluk v zrcadle také, radostně se na sebe zazubil. A ten v zrcátku na něj vycenil zuby také.
„Hele,“ šťouchl do Gópála. Ten se jen chápavě usmíval. Sám vyrostl v tradiční bráhmanské rodině, ale na předměstí většího města už dávno zasaženého moderní dobou, takže kromě sanskritu a astrologie ovládal rovněž počítače a veškerou multimediální komunikaci. Dovedl si tedy představit, že Arwin zažívá po všech těch letech prožitých v horách pořádný šok.
Arwin oknem zvědavě sledoval, jak pomalu sjíždějí z hor dolů. Křivolaké cestičky vprostřed rozeklaných masivů nahradila silnice z udusaného štěrku lemovaná zděnými domky a dřevěnými chýšemi se slaměnou střechou.
Čím byli níž, tím menší vzrušení vyvolával průjezd jejich auta ve všudypřítomných, ukřičených dětech.
Když už začala padat tma, auto vjelo na asfaltovou silnici. Přestalo hrkat na štěrku a téměř bezhlučně se šinulo vpřed. Arwin se s úžasem díval na světla protijedoucích aut a reklamy u cesty. „To je krása,“ myslel si. NÁRAMNÁ!
Řidič bez jakýchkoliv emocí sledoval cestu a Gópál Arwinovi podal deku a trsy hroznového vína, které objednal předtím u řidiče. Arwin pojídal sladké, šťavnaté kuličky, díval se na ubíhající krajinu za oknem a pomalu se nechal ukolébat jízdou ke spánku.
Probudil se až s východem slunce. Gópál byl už vzhůru a něco si ťukal do telefonu. To už Arwin také znal. Krabička, se kterou se Gópál mohl domluvit s každým na světě, mohl se dívat na různé pohyblivé obrázky a poslouchat velice zvláštní písně. Taková zhmotnělá telepatie, nazval to pro sebe Arwin.
Nad obzorem se zvedalo slunce a svými paprsky ozařovalo jak chlapíka v chatrné bederní roušce orajícího se spřežením vodních buvolů na poli u silnice, tak v protisměru se řítící mohutné BMW v barvě tekutého asfaltu.
Doprava zesílila, odevšad se ozývalo troubení, kromě aut se tu proháněli i rikši a autobusy, motycykly a všudepřítomné krávy, které si klidně lehali uprostřed cesty, a všichni je jen poslušně objížděli.
„Hele, ty jsi vlastně něco jako Tarzan,“ řekl Arwinovi Gópál.
„Tarzan? Jak to myslíš?“ odpověděl Arwin.
„To byl takový chlapec, kterého vychovaly opice. A pak se až v dospělosti seznámil s civilizací,“ vysvětlil mu Gópál.
„Opice?“ zatvářil se zaraženě Arwin. „Mahéšvara není žádná opice,“ pronesl důrazně.
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ vysvětloval honem Gópál. „Chtěl jsem říct, že to pro tebe nemusí být jednoduché. Tohle je pro tebe úplně nový svět. Ono to je někdy obtížné i pro toho, kdo přímo v té dané kultuře žije, nenechat si ujet vlak a pořád sledovat pokrok civilizace. Podívej se třeba támhle,“ ukázal Gópál z okna na tradičního sádhua, svatého muže s dlouhými šedivými vlasy a vousy, sedícího v prachu u cesty. Na klíně měl stříbrný MacAir a něco si do něj vyťukával.
„Někdo se chytí a někdo se úplně ztratí, a i když žije pořád tam, co odjakživa, najednou si se světem kolem sebe neví rady. Pro tebe to může být velká zkouška, ale doufám, že se neztratíš. Se mnou, že se neztratíš,“ usmál se na něj Gópál a poplácal po rameni.
„Možná by se hodil víc příklad Mauglího,“ promluvil od volantu doposud mlčící pan Singh. „Samozřejmě, že Tarzana vychovali primáti a Mauglího pouze vlci, ale zase tamto bylo někde v Africe, a Mauglího příběh se odehrává u nás, v Indii,“ pokýval vážně hlavou.
„Ale to je přece něco jiného,“ namítl Arwin. „Je vychovávala zvířata, ale já vyrostl s lidmi, třebaže v horách. To se přece nedá vůbec srovnávat. Tamto je spíš, jako když se v horách ujme lidského mláděte sněžný muž. Mahéšvara mi o tom vyprávěl. Ale já, neboj se, Gópále, já si se světem určitě poradím. Budu používat zdravý rozum a rozvahu. To mě učil Mahéšvara. Pak nemusím mít z ničeho strach,“ usmál se na Gópála.
Cesta se změnila v několikaproudou dálnici plnou rychle jedoucích aut, vedoucí do obrovského města. Za oknem se teď míhaly budovy, sloupy s dráty, nadjezdy a tunely, obchody a tisíce a tisíce lidí tvořící tmavou řeku hlav s těly pokrytými barevnými látkami. Arwin žasl. To byl pravý opak toho, nač byl zvyklý na vrcholcích Himálaje. Tentam byl klid a mír zasněžených, opuštěných plání.
„Asi už máš pořádný hlad, co?“ zeptal se Arwina Gópál.
„Ó jé!“ odpověděl s úsměvem Arwin.
„Než pojedeme na ambasádu, chtěl bych tě vzít do jedné Hare Krišna restaurace. Víš, nechce se mi jíst v nějaké podřadné špeluňce. A oni vaří moc dobře,“ řekl Gópál. „Doufám, že ti to bude taky chutnat.“
Pomalu se blížili k chrámu Rádhá Pártha Sarathi na předměstí Dillí, sídlu restaurace, kam mají namířeno. Bílo-hnědé věže chrámu se tyčily nad okolím. Arwin cítil v hrudi zvláštní napětí. Příběh o Krišnovi znal z Mahábháraty, kterou mu po večerech vyprávěl Mahéšvara. Také mu říkal, že ve městě jsou obrovské chrámy, kde se shromažďují tisíce lidí. V jejich osamělé jeskyni si ale nedovedl představit, jak velký takový chrám může být a co to znamená opravdu HODNĚ lidí.
Gópál se na Arwina chápavě usmál. Tenhle jemný chlapec s blond vlasy mu byl čím dál tím sympatičtější. Říkal si, že si vede velice dobře na to, jakému kulturnímu šoku je vystaven.
„Pane Singhu, pojďte prosím s námi, jste mým hostem,“ pozval mlčenlivého řidiče Gópál. „Vše je čistě vegetariánské a jistě to bude velice lahodné,“ lákal ho s veselým úsměvem.
Góbind Singh si pravým ukazováčkem uhladil mohutný knír, pokýval hlavou ze strany na stranu a odpověděl: „Já je znám. Vaří výborně. Rád vaše pozvání přijímám.“
Za chvíli už všichni tři procházeli kolem nekonečně dlouhé řady nerezových nádob plných nejrůznějších lahůdek. Obsluhující číšník jim z nich na talíře nakládal, na cokoliv si ukázali. Bylo tam několik různobarevných rýží, smažená, pečená a dušená zelenina v nejrozličnějších kombinacích, smažené sýrové kostičky a karbanátky z různých druhů zeleniny, čapátí, chlebové placky, saláty ovocné i zeleninové, smíchané s jogurtem i bez, ostrá čatní a nepřeberné množství sladkostí, smažené kuličky v cukrové, okvětními plátky růží ovoněné vodě, kostičky z pražené cizrnové mouky na másle, karamelová halva, sýrové kuličky plovoucí ve smetaně…
Arwin nevěřil svým očím. Nikdy v životě takovou rozmanitost neviděl. Tázavě se díval na Gópála. Jako by se ho chtěl zeptat, jestli se mu to nakonec snad jenom náhodou nezdá.
Ale Gópál i pan Singh se radostně dívali, jak jim číšník nakládá další a další dobroty, a pásli se na Arwinově údivu.
„Můžeš si nechat nandat, kolik chceš. Jen to pak všechno musíš sníst, tak na to prosím mysli,“ pošeptal mu Gópál, který držel v jedné ruce talíř na slaná a v druhé na sladká jídla.
Když usedli ke stolu, začali velice klidně a systematicky pořádat všechny ty laskominy. Arwin ochutnával a snažil se vnímat rozdíly v chutích, ale postupně se mu vše propojilo do jedné obrovské blažené extáze.
Gópál byl také čím dál tím radostnější a dokonce i pan Singh se nad svým talířem usmíval a vesele blýskal očima.
„Tohle kdyby viděl Mahéšvara,“ pronesl s plnou pusou Arwin. Myslel na jejich prostá dobrá jídla v jeskyni, která mu vždy chutnala. Tohle bylo ale něco naprosto neuvěřitelného.
„Hare Krišna říkají, že tohle jejich prasádam, jídlo obětované Krišnovi, chutná jako z duchovního světa,“ řekl mu Gópál.
„Ano, ano, to je určitě pravda,“ přitakal pan Singh. „Můj bratranec k nim chodí na jídlo velice často. Všemu ostatnímu říká junk food, jídlo akorát tak do popelnice. Nikde jinde na veřejnosti nejí. Jenom u nich.“
„Vůbec se mu nedivím,“ podotkl Gópál. „Říkají jim kuchyňské náboženství,“ dodal.
„To se jako modlí v kuchyni?“ podivil se Arwin.
Gópál se zarazil. Nevěděl, jak to vysvětlit. „Ale vlastně jo. Modlí se i v kuchyni u vaření, to jo. Spíš je to ale myšleno tak, že jsou proslulí svojí báječnou kuchyní.“
„Aha,“ olizoval se Arwin. „To souhlasí.“
Protože Arwin i Gópál byli mladí a hladoví a pan Singh obrovitý, začaly se jim jejich vrchovaté talíře postupně prázdnit.
„Ještě něco přidat?“ objevil se pozorný číšník.
„Ne, ne,“ bránil se Gópál. I pan Singh se jen zálibně hladil po zdvihnutém bříšku a zamítavě kroutil hlavou. Arwin se ale neklidně zavrtěl, podíval se na Gópála a pak na číšníka.
„Myslím, že by se do mě vešly ještě tak dvě ty malé sýrové kuličky ve smetaně,“ řekl s trošku provinilým úsměvem. Nemohl si pomoct. Měl pocit, že ho ta chuť doslova vystřelila do vesmíru.
„Rás maláj,“ zasmál se číšník. „Rozumím, ty tu máme vyhlášené,“ řekl a donesl malinkou nerezovou mističku s dvěma kuličkami politými smetanou se šafránem a posypané pistáciovými oříšky.
Arwin už skoro nemohl, ale ta šťavnatá chuť se mu rozlévala po jazyku a přiváděla ho k pocitu absolutního štěstí.
„Tenhle svět se mi začíná líbit!“ podíval se vesele na Gópála.
„Hm,“ poškrábal se na nose Gópál. „No, tak možná právě tady a teď je ten svět úplně v pořádku. Ale jinak to tady zas až tak skvělý není.“
„Co? Proč? Řekl jsem něco špatně?“ podivil se Arwin.
Gópál se díval do Arwinových nevinných šedivých očích, s duhovkou olemovanou zvláštním, tmavě modrým proužkem. V mysli se mu promítaly otřesné obrazy tohoto světa, kvůli kterým s Arwinem za žádnou cenu souhlasit nemohl, i když nechtěl být zase a znova za škarohlída.
Před očima mu proběhly všechny ty mediální symboly lidského šílenství. Atomový hřib nad Hirošimou, vietnamská dívka postříkaná hořícím napalmem, na smrt vychrtlé postavy v pruhovaných vězeňských mundúrech, hromady lidských zubů a vlasů, stínítka na lampy z lidské kůže, znásilněná a zabitá těhotná žena v oděském Domě odborů, ušlapaní fanoušci Liverpoolu na fotbalovém stadiónu, k zemi padající newyorská dvojčata, hořící Notre Dame, zneužité a umučené děti, satanské rituály, „vyfetované“ trosky, zvířata s rozleptanou kůží a vyleptanýma očima…
Gópála znovu zjitřila existenciální úzkost, do které upadal tváří v tvář realitě, i když se snažil na tyhle věci nemyslet. Snažil, ale moc mu to nešlo.
Teď ale viděl, že ten čistý chlapec netuší a ani nemůže nikdy pochopit, co všechno proletělo v několika vteřinách Gópálovi hlavou, když řekl své pochybovačné „Hmmm“.
Pan Singh se zavrtěl na židli jako nějaký rozpačitý, i když dobře najedený medvídek. Tušil, co má Gópál na mysli, ale nechtěl si kazit dobrý oběd. Nechtěl o ničem takovém vůbec přemýšlet.
Arwin se tázavě podíval na Gópála a čekal. Jenže ten pochopil, že přeskočit všechny ty roky postupného dozvídání se o úděsných a hrozných činech, jichž je lidské rasa vůbec schopná, prostě není možné.
Jemně položil Arwinovi ruku na předloktí, smutně se usmál a řekl: „To já jen, abys věděl, že taky není každý den posvícení…“
