6. ZA VELKOU LOUŽI

Cestou z restaurace je pan Singh vysadil u obrovské bělostné vily v novokoloniálním stylu. Ještě naposledy si nakroutil svůj pyšný knír a pak se oběma svým pasažérům se sepjatými dlaněmi uklonil.

„Děkuji vám, pane Singhu. Troufám si říct, že jste nám tam v horách pomohl z pořádné šlamastyky,“ zasmál se na něho Gópál, když mu platil za jeho služby.

„Rádo se stalo. A jsem moc rád, že jsem vás poznal. Přeju vám hodně štěstí na další cestě.“ Chvíli si je oba s dojetím prohlížel, pak rozpřáhl ruce a jednoho po druhém utopil ve svém medvědím objetí.

„Až se budu vracet do hor za Mahéšvarou, pojedu určitě jen a jen s vámi,“ slíbil mu slavnostně Arwin.

„Platí!“ uklonil se ještě jednou pan Singh. Pak naskočil do zlatého džípu, který se pomalu odlepil od asfaltu.

Arwin s Gópálem stáli před luxusní vilou obklopenou šumícímí stromy obsypanými květy vonícího jasmínu.

„To je tvůj dům?“ podivil se Arwin.

„Ne, jednoho přítele,“ odpověděl Gópál. „Je teď ale na cestách, tak tu můžeme pobýt, než odletíme do Ameriky.“

„A-me-ri-ka,“ zvuk toho slova v Arwinovi vyvolal prazvláštní pocit. „Takový velký a přepychový dům. Skoro jako palác. On je princ nebo něco podobného?“

„Spíš princův vyzvědač,“ pronesl tajemně Gópál.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Arwin.

„Je to člověk, co všechno ví a všechno se snaží dozvědět, ale sám o sobě nikomu nic nechce ani nemůže říct,“ vysvětloval mu Gópál, ale Arwin se pořád tvářil dost nechápavě.

„Snaží se proniknout do těch nejtajnějších struktur řízení světa a pomoci dobru zvítězit nad zlem. Věří totiž, že tam nějaké dobro ještě pořád je. Já si ale myslím, že už tam bohužel žádné nezbylo,“ zavrtěl smutně hlavou. „Ale s tím se netrap. Pojď raději dál. Musíme se dát do pořádku, ať nejdeme na tu ambasádu špinaví,“ vedl ho dovnitř Gópál.

Dům byl překrásný, čistý a moderní. Gópál hned zamířil dolů do sklepa, kde byla mimo jiné i sauna.

„Zatím se tu trošku odmočíš a za chvíli dorazí holič,“ oznámil Arwinovi a podal mu ručník. Sám si také jeden omotal kolem pasu. Předtím ze sebe svlékl už poněkud unavené a umolousané oblečení z dvoudenní cesty.

Arwin s údivem i nadšením sledoval páru vycházející ze všech koutů sauny a začínal se pomalu potit.

„To je teplíčko,“ lebedil si.

„Když ti bude moc velké horko, zchlaď se studenou vodou,“ ukázal na sprchu Gópál.

Arwin na něho překvapeně pohlédl. Viděl sprchu prvně v životě a okamžitě mu připadala geniální. Prostě si na ni musel sáhnout. Musel otočit páčkou a pozorovat ty desítky velejemných pramínků tryskajících ze stříbrného kotouče na konci hadice.

„Gópále, to je zázrak!“ vykřikoval opakovaně a střídavě stříkal sprchou na sebe i na něj.

„No, tak,“ smál se Gópál. „Neblázni,“ a snažil se sprchu odstrčit od sebe.

Vtom se ozval zvonek.

„Počkej, to bude on,“ vyběhl po schodech a za chvíli přivedl osobu neurčitého věku a pohlaví s černou zástěrou kolem pasu, ze které vykukovaly nejrůznější hřebínky, nůžky a břitvy.

Když holič spatřil polonahého, mokrého Arwina zahaleného párou, skoro zalapal po dechu. Krásně rostlý Arwin připomínal nějakého severského boha. Celkový dojem korunoval rozesmátý obličej s bělostnými zuby a dozadu odhozenými, mokrými blond vlasy.

Kadeřník si chtivě prohlížel Arwina od hlavy až k patě. Jen ho v tom rušil Gópálův pozorný pohled. Kdyby to bylo v nějakém komiksu, mohl by holič nad Gópálovou hlavou číst mentální bublinu: „Ani to, zlato, nezkoušej!“

Holič trošku hystericky přivřel oči a malinko se schoulil do sebe. Pak afektovaně pohodil hlavou, jako by si řekl: Tak dobře!

„Mohl by si tady mladý pán někam sednout, abych mohl pracovat?“ řekl potom poněkud upjatě. Asi to je jeho zajda, pomyslel si rozladěně. Dobře, nebudu se vnucovat, urazil se.

Raději vytáhl břitvu a začal s holením. Ostří zlehka klouzalo po pěně na Arwinově tváři a holič, profesionál každým coulem, se těšil z dokonale hladkého výsledku. I když byl ještě pořád poněkud rozrušený z Gópálova pozorného dohledu, Arwin se radostně poddával této nové zábavě a choval se k němu tak přátelsky, že se kadeřník pomalu uvolňoval. Úplně se do své práce pohroužil. Byl tak soustředěný, jako by meditoval.

„A jak mladého pána ostříháme?“ obrátil se na Gópála, když Arwinovi ošetřil pleť výživným krémem.

„Znáte Brada Pitta?“ zeptal se ho Gópál.

„Cože? Já? Já že jestli znám Brada Pitta? To si snad děláte srandu? Já jsem jeho největší fanoušek! Jak si to budete přát? Jak to měl v Sedmi letech v Tibetu? V Joe Blackovi? V Klubu rváčů? V Pan a paní Smithovi? Řekněte si! Znám všechny jeho filmy nazpaměť! Vlastně je to skvělý nápad,“ pronesl a znovu si zálibně prohlédl Arwina. „Váš chlapec je velice krásný,“ řekl schválně a čekal, jak Gópál zareaguje. Docela ho zajímalo, jak to tedy mezi nimi je.

Gópál si toho nevšímal. A také věděl, že Arwin tu podivnou narážku nepochopí. Vždyť byl zosobněná nevinnost. To právě holiče přitahovalo nejvíc.

„Ostříhejte ho tak, jak to měl v Tróji, když hrál Achilla,“ odpověděl Gópál.

„Hm,“ holič prohrábl Arwinovu blonďatou hřívu.

„Bude to zatím nejméně radikální zásah, a až se trošku rozkouká, pak už si to rozhodne sám,“ ukázal Gópál bradou na Arwina.

„A vy jste jeho nějaký příbuzný,“ vyzvídal holič. Přece není normální, aby někdo už skoro dospělému klukovi určoval, co bude mít na hlavě.

„Nevlastní bratranec. Ale jinak jsme si velice blízcí,“ zasmál se Gópál a zahleděl se přitom holiči upřeně do očí.

„Ach jo,“ povzdychl si a dal se do práce. A to mu šlo skvěle. Ostříhal zcuchané a roztřepané konečky a jemně sestříhal ofinu. Pak ještě vlasy sfoukal dozadu, přidal trošku vosku a gelu, a Arwin vážně vypadal jako nějaká vycházející hollywoodská hvězda.

Pak vzal na milost i Gópála.

„Chcete to třeba, jako to má Keanu Reeves?“ zeptal se při pohledu na jeho temně černé vlasy.

„Ne, ne, není potřeba. Tuhle pěšinku mi začala česat máma jako malýmu klukovi a od té doby to nosím pořád. Jen mi to trošku zastřihněte a upravte, víc není potřeba.“

Holič začal šmikat nůžkami, sekat hřebínkem se žiletkou, prohrabávat Gópálovu kštici, a když pak z vily odcházel, nechal tam za sebou dva dokonalé gentlemany. Dokonale zralé do postele.

A ty byly ve vile famózní. Gópál odvedl Arwina oblečeného v blankytně modrém hedvábném pyžamu do patra do jednoho z pokojů, kterému vévodila obrovská, nekonečně velká a široká postel plná měkkých podušek a přikrývek. Zatáhl žaluzie, pustil klimatizaci a položil na stolek láhev s vodou.

„Spi, chlapče, co se do tebe vejde. Čekají tě velké věci. Já budu v pokoji naproti. Až se vzbudíš, najíme se a vydáme se pro pas a vízum. Tak zatím dobrou noc,“ rozloučil se Gópál a tiše za sebou zavřel dveře.

Arwin si lehl na postel, dal si dlaně pod hlavu, a díval se na bělostný strop nad sebou. Přemýšlel nad vším, co se stalo, i nad tím, co ho čeká. Myslel na Mahéšvaru a na to, co právě teď asi dělá. Vzpomínal na cestu do údolí a na ty divné vojáky, co je nejspíš chtěli zabít, i na toho upoceného hospodského. A hlavně si představoval, jaká je asi Amerika a co ho tam čeká.

Mahéšvara mu řekl, že tam možná bude jeho babička. Myslel na rodiče. Vzpomínal na krásně vonící matku s andělskou tváří beroucího do náručí a zasypávající jemnými polibky. A na vysokého muže s hlubokým hlasem nesoucího na ramenou.

Všechny tyhle představy ho pomalu ukolébaly ke spánku. Hlubokého a tvrdého…

Když se probudil a otevřel oči, chvíli si prohlížel neznámý pokoj, pyžamo na sobě i povlečení, ve kterém ležel. Jen zvolna se rozpomínal na to, kde je a co tu dělá. V pokoji panovalo neutrální šero. Netušil, jestli je den či noc. Dokázal by tak ležet asi ještě hodně dlouho, ale potřeboval si ulevit a tak musel vyskočit.

Na chodbě před pokojem uslyšel Gópála v přízemí v kuchyni s nějakým hlučným přístrojem. Měl namířeno dolů do sklepa, kde kromě té zázračné sprchy a sauny byl i splachovací záchod. Když mu ho včera Gópál ukazoval, byl skoro v transu. Zvuk spláchnutí ho fascinoval. Vedle sprchy to byl jeden z dalších zázraků tohoto velice zajímavého světa, který se před ním tak náhle a nečekaně otevřel.

„Arwine,“ zavolal na něho z kuchyně Gópál. „Tady máš nějaké oblečení. Až se vysprchuješ a najíš, pojedeme spolu na ambasádu.“

„Na ambasádu,“ zopakoval jak ozvěna Arwin. Ze zvuku toho slova se mu rozechvěl žaludek. Mohl si v podstatě představovat cokoliv, nicméně nic v jeho uších, kromě slova A-me-ri-ka, neznělo tak tajemně jako slovo am-ba-sá-da.

Když přišel − už oblečený v nových kalhotách a košili − ke snídani, Gópál před něj položil sklenici s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou a talíř plný hroznového vína, manga, papáji a maličkých, sladkých banánů.

Arwin začal s chutí jíst a Gópál vzal do ruky telefon.

„Haló, to je americká ambasáda? Nalezl jsem v horách amerického občana, kterého tam od dětství vychovávali mudrci. Teď by ale rád zpět do své rodné země, pomůžete nám prosím?“ zeptal se Gópál do telefonu.

Když pak na ambasádě prohlédli Arwinovy doklady, které mu s sebou dal Mahéšvara, a když se ukázalo, že to není nějaký laciný indický trik, jak „vytřískat“ z americké vlády hromadu peněz, byla z toho skutečná senzace. Premiér s bílým plnovousem mu dokonce daroval čestné občanství Indie, aby se sem mohl kdykoliv vrátit.

Novináři chrlili jeden šílený titulek za druhým. „Novodobý Mauglí se vrací do vlasti,“ „Vychován sněžnými muži,“ nebo „Mladý Američan přežil téměř dvacet let v divočině.“

Gópál byl za to rád, protože doufal, že jim tenhle mediální humbuk zajistí bezpečnou cestu do Států, kterou jim navíc zaplatila americká vláda. Ráda pomohla s návratem svého tolik let pohřešovaného občana zpět do vlasti. Arwin se celým tím popraskem jen náramně bavil.

Arwin, konspirace, spása světa
Arwin zachraňuje svět. Konspirační román.
Total Page Visits: 177 - Today Page Visits: 1