7. NOVÝ SVĚT

Po příletu do Ameriky se z nich − a tedy především z Arwina − staly mediální hvězdy první kategorie.

„Chtěl byste nám k tomu něco říct?“ namířil ten nejprůbojnější televizní štáb hned na letišti na Arwina kameru a strčil mu před pusu mikrofon.

„Miluju 7 o’clock,“ pronesl Arwin a přidal svůj nejparádnější krkanec, který si cestou letadlem nacvičoval. A navrch přidal ještě ten nejsladší úsměv, co uměl. Šokovaný reportér se podíval na kameramana. Ten ale točil jak o život. „Tohle bude bomba,“ usmál se.

Přímo z letištní haly je odvedli na tiskovou konferenci. Celý New York byl na nohou. To tady ještě nebylo! Arwin se nestačil divit všemu tomu šílenství, které se na Gópálův popud kolem něho spustilo. Díval se na Gópála a nevěděl, jestli ho náhodou tenhle mladý muž s milým úsměvem jen nepoužívá pro nějakou podivnou hru, o níž ale zatím Arwin nemá tušení.

Jeho protřelost a zkušenosti, které jim tam v horách nejspíš zachránily život, by mohly být v budoucnosti nebezpečné. Arwin dobře chápal, že Gópál je z úplně jiného těsta než on. Není žádný naivní prosťáček, se kterým si může kdo chce jak chce, mávat. Ale ani Arwin − i když to možná nevypadá − není tím, kdo nic nechápe. Naopak si dobře všímá všeho, co se kolem něho děje. A doufá, že se v Gópálovi nemýlí.

Otázka stíhala otázku a on až s neuvěřitelnou lehkostí odpovídal ve svém rodném, na dlouho zapomenutém jazyce, jako kdyby s ním ani nikdy mluvit nepřestal.

„Domy byly z té výšky takhle malinké,“ popisoval svůj pohled z letadla na svět a dal k sobě palec a ukazováček na vzdálenost velikosti krabičky od sirek.

Reportér Timesů se nemohl zbavit pocitu, že tu odpověď už někde a někdy slyšel nebo četl. Možná že v nějaké knížce? Jen si nemohl vzpomenout kde. Ale věděl s určitostí, že přesně takový popis světa z výšky už kdosi kdysi použil. Začala mu tuhnout šíje a podivně hučet v uších. Déjà vu. Že by chyba v matrixu?

Blesky fotografů oslňovaly Arwina ze všech stran a reportéři bzučeli jako nespokojení sršni. Dobrá zpráva, žádná zpráva! Potřebovali něco provokativního. Něco, co čtenářem, zvyklým už skutečně na ledacos, ještě dokáže pořádně otřást!

„Můžete nám prozradit, jak jste se seznámili?“ zkusila vytřískat senzaci za každou cenu novinářka s křiklavě rudou rtěnkou.

Ještě než stačil Arwin zareagovat, dovtípila se její kolegyně v sexy oblečku: „Jaký je mezi vámi vztah?“

„Hele, si gay?“ tnul do živého přežvykující rozložitý vousáč.

„Gay? Jako jestli jsem veselý?“ usmál se nechápavě Arwin.

„Jestli máš rád tady Gópála?“ napověděl mu další muž pera.

„Mám,“ odpověděl Arwin a hlavou mu prolétly všechny chvíle s Gópálem, než se dostali „kovovým ptákem“, jak by řekl Mahéšvara, do New Yorku.

„A moc,“ dodal a s láskou se podíval na Gópála.

„Umřel bys pro něj?“ zdramatizovala situaci drobná blondýnka s pihou á la Marylin Monroe na tváři.

„Co?“ podivil se Arwin.

„A umřel by pro tebe on?“ dovršila morbidnost situace další otázkou.

Oči tazatelů se zabodly do Gópála, který hrál celou dobu tiskovky jen druhé housle. Gópál nic neřekl. Jen mu hlavou proběhlo, co mu před cestou řekl Bhrigu. Se smutkem v očích se rozhlédl kolem a nakonec se s vážným obličejem podíval na Arwina.

Dvě vteřinky ticha, které náhle zavládly vůkol, se okamžitě ztratily v hlomozu, který se ozýval ze vstupní chodby.

„Pusťte nás, pusťte nás, vezu Arwinovu babičku.“ Indiánský mladík přivážel na kolečkovém křesle postarší dámu s bílými vlasy a neuvěřitelně modrýma očima.

„Dámy a pánové, toto je konec tiskové konference,“ pronesl nekompromisně Gópál a kývnul na letištní ochranku.

Společně pak vytlačili novináře i kameramany z místnosti a nechali tam jen Arwina s babičkou a jejím ochráncem s havraními vlasy.

„Arwine, chlapče drahý,“ pronesla babička a rozplakala se. Arwin se na ni díval, ale vůbec nic mu to neříkalo. Ani ona, ani ten mladík s ní.

„Tak přeci jsem se dočkala. Bála jsem se, že už tě nikdy v životě neuvidím.“ Babička z něho nemohla spustit oči. „Jsi tak hezký, po mamince. Však už se můj syn ani ženit nechtěl. Pořád jen hledal cestu do nitra země, do Agarthy, kde sídlí sedm mudrců. Chtěl napravit, co způsobila země tvých německých předků. A za co také tolik zaplatila. Jenže pak ji potkal − tvoji mámu − a nedokázal se od ní ani na okamžik odloučit. Když se pak rozhodl pro ještě jedinou a poslední výpravu, tebe i ji vzal s sebou. Věřil, že tentokrát určitě najde to, co tolik hledal.“

Babička si povzdychla nad nešťastným synovým rozhodnutím, které ji odsoudilo k osamělému stáří bez vlastní rodiny.

„Když tě tenkrát v tom letadle nenašli, doufala jsem, že se jednoho dne přece jen objevíš,“ dodala se šťastným úsměvem a uchopila ho rukou posetou stařeckými skvrnami za dlaň.

„Ale kdyby to snad nakonec nějakou nešťastnou náhodou nevyšlo, pořídila jsem si pro jistotu ještě tady toho chlapce,“ řekla a s úsměvem ukázala na indiánského mladíka.

„Jmenuji se Vítr ve vlasech,“ představil se důstojně mladík s orlím nosem a položil si ruku na srdce. „Rád tě poznávám, Arwine. Tolik jsem toho o tobě od babičky slyšel.“

„Já vím,“ přiznala poněkud provinile babička s pohledem na svého chráněnce, „není to úplně podle toho, co nás učili, když jsem byla mladá u nás doma, ale…“ pokrčila rameny.

Ve vzpomínkách se vrátila ke všem těm řečem o árijských nadlidech, doprovázené pištěním fléten a duněním bubnů. Pochody a hajlování. Byla tenkrát ještě dítě, ale moc dobře si pamatovala ten všeprostupující pocit, že celý svět patří jen jim. Blonďatým, krásným lidem, kteří mají právo vzít si vše, co si zamanou.

Nijak ji v té době nenapadlo přemýšlet o těch druhých z méně šťastných a prý podřadnějších ras. Život opojně svištěl dopředu od jednoho vítězství k druhému. Führer křičel víc a víc a člověku se z toho triumfu vůle až točila hlava.

Pak se to ale začalo všechno kazit. Z nebe padaly americké a anglické bomby. Z fronty se vraceli mrzáci s omrzlýma nohama a rukama a vyhaslým pohledem. Do nebe volající německou zpupnost pak pokořila Rudá armáda a nakonec celý ten árijský sen překryl červený prapor se srpem a kladivem vlající nad Berlínem.

„Možná, že se ten Goebbels přece jen mýlil?“ řekl na to s úsměvem Gópál, který se právě vracel ode dveří, poté co vyprovodil dotěrné novináře.

Arwin opět zrozpačitěl. Gópál někdy říká takové věci, o kterých vůbec nic neví. Navíc je v jeho slovech v takových chvílích cítit zvláštní, až nepříjemnou vibraci skepse a cynismu. To Arwin moc rád neměl.

„Myslíte?“ zeptala se váhavě babička. Tak strašně se jí nechtělo dát mu za pravdu. Ne, že by nevěděla, co všechno ta fantasmagorie způsobila. Ne, že by si nevzpomínala na ty hrozné fotografie z Osvětimi a z Dachau. Jen ten pocit porážky byl pro ni až dodnes tak nesnesitelně hořký a bolestivý.

Pak se ale podívala na hnědého Gópála, který jí konečně přivedl Arwina, živého a zdravého, i na rudého chlapce s poetickým jménem Vítr ve vlasech, jehož přítomnost projasňovala poslední roky jejího života.

Vzala svého adoptivního syna za ruku, položila si ji na hlavu, a řekla: „Vlastně máš pravdu. Mýlil se, docela určitě. Srdce mi to říká,“ pronesla dojatě a s láskou si prohlížela všechny ty zářivé a krásné chlapce stojící kolem ní.

„Promiňte, že vás ruším,“ ozval se ode dveří tichý, autoritativní hlas. Stál tam vysoký muž v drahém obleku a s mini sluchátkem v uchu. „Přicházím s pozváním od pana prezidenta. Chtěl by s tebou, Arwine, mluvit,“ pronesl úředním tónem.

Arwin pohlédl s údivem na Gópála. Ten se však tvářil, jako by ho to absolutně nepřekvapovalo. Jako by přesně tohle bylo součástí jakéhosi vyššího plánu, na jehož konci Arwin zachrání celý svět.

„No, to asi budeš muset jít,“ pronesla napůl nešťastně a napůl hrdě babička. Nešťastně, že si ho ještě ani trochu neužila, a hrdě proto, že to byl nakonec JEJÍ vnuk, po kom se sháněl samotný pan prezident.

„Přijeďte pak za námi do Wisconsinu,“ pozval je s úsměvem Vítr ve vlasech.

„Budeme se těšit,“ dodala babička. „Musím ti toho tolik vyprávět, o tvém otci i o tom, co pořád tolik hledal.“

Arwin se k ní sklonil a obejmul ji. Byla tak maličká a křehká. Ale cítil z ní tolik lásky! Byla to vlastně po strašně dlouhé době první žena, kterou objímal. Předtím to byla jen maminka. To bylo ale už tak dávno, že si na to skoro vůbec nepamatoval. A i těch pár vzpomínek tonulo pouze v jakýchsi mlhavých obrysech.

„Arwine, chlapče drahý,“ rozplakala se babička, když se Arwin opět narovnal.

Vítr ve vlasech ji jemně hladil po hlavě a s láskou si Arwina prohlížel. Viděl na něm, že je to bojovník. Že je silný a chytrý, ale hlavně, že je dobrý. Jen díky tomu může bojovník vyhrát. Jen tehdy je boj dobrý. 

„Pan Gópál na vás zatím může počkat v hotelu, který jsme pro vás zajistili,“ ukončil dojemné loučení agent. Arwin se na ně na všechny smutně usmál, povzdechl si a šel.

Události začaly nabírat spád tak nepodobný poklidným časům v horách s Mahéšvarou.

Arwin, konspirace, spása světa
Arwin zachraňuje svět. Konspirační román.
Total Page Visits: 157 - Today Page Visits: 1