Arwin procházel Pátou Avenue, hlavní ulicí New Yorku. Bylo právě 4. července a Amerika slavila svou nezávislost na britské koruně. On tu má dnes, dle astrologických výpočtů Bhrigua Muniho, potkat svého gurua, učitele, který mu vše vysvětlí. Který mu odpoví na otázky, proč je tady, co se od něho čeká a jak má zachránit svět.
Cítil lehké vzrušení i zvědavost. Byl krásný slunečný den, a dokonce i ten obyčejně šedivý New York, plný železobetonu, kouřových skel a asfaltu, se rozjasňoval svěžími barvami nasvícenými zářivým slunečním svitem.
Rozhlížel se kolem a díval se na ty obrovitánsky vysoké domy, zbožím překypující výlohy a blikající reklamy. Zlehka přemítal nad tím, jaký asi bude ten guru a co mu řekne. Dokáže podle jeho pokynů splnit to, co se od něho čeká? A je takový úkol vůbec v jeho silách?
Do kakofonie troubících aut, hlasité hudby z rádií v autech a obchodech a ševelení nekonečného množství hlasů zaznívalo zdálky jemné cink−cink−cink. Když zvědavě natočil hlavu směrem ke zdroji toho zvuku, spatřil před sebou nádhernou dívku. Přesně takovou, o jaké by se mu mohlo zdávat, kdyby si takovou krásu dovedl ve svých nejdivočejších snech jen vůbec představit.
Měla na sobě klasické indické šaty, sárí, byla překrásně ozdobená šperky a na rtech jí hrál okouzlující úsměv. Arwin z ní nemohl spustit oči. Připadalo mu, jako by sem přenesla závan jemu drahého domova v horách s Mahéšvarou.
Cinkání se přibližovalo. Doprovázelo je rytmické bubnování a radostný zpěv početného davu, který za hlučného veselí obklopoval pestře pomalovaný vůz ozdobený záplavou květů. Vůz byl tažen provazy, u kterých se tlačily stovky a tisíce lidí.
„Pojďte si také popotáhnout vůz,“ pozval Arwina příjemný mladík s bílou kšiltovkou, který procházel kolem něj.
„Džaj Džagannáth! Džaj Džagannáth!“ znělo ze všech stran, lidé se strkali jeden přes druhého, aby se alespoň na chvíli dotkly tlustých lan.
„Každý, kdo zatáhne za provaz a popoveze Pána Vesmíru,“ ukazoval přitom na tři − černě, bíle a žlutě − pomalovaná dřevěná Božstva na voze veselý mladík, „dosáhne osvobození.“
Extáze účastníků průvodu byla nakažlivá. Arwin se cítil tak šťastný jako už dlouho ne. Poddal se rytmu a velice jemně se pohupoval v kyčlích. Měl chuť zvednout ruce nad hlavu jako ti radující se tanečníci okolo.
Vůz pomalu přejížděl kolem něj a on se snažil očima opět najít tu překrásnou dívku. Konečně ji zahlédnul, jak si nechává z vozu podat trsy banánů a ty pak se sladkým úsměvem rozdává dál. Arwina naprosto fascinovala. Vnímal záři, která z ní vycházela. Světlou auru, která z ní emanovala. Až se mu podlamovala kolena a v břiše cítil máchání křídel kroužících motýlů. Celý svět jako by se náhle rozsvítil, hudba i vůně kolem ho přenesly do jiných sfér.
I když pokračoval dál v cestě, pořád se ohlížel za sebe. Snažil se ji neztratit z očí, ale stejně mu pomalu mizela v davu. Neviděl a neslyšel. Až náhle ramenem narazil do nějakého měkkého těla před sebou.
Otočil se a spatřil zářivého muže v oranžových šatech. Arwin se mu omluvil, ale on si z toho pranic nedělal. Jen si ho s laskavým úsměvem prohlížel.
Arwin se náhle upamatoval na účel své cesty. Nepřišel se sem bavit a už vůbec ne sledovat nějakou cizí dívku! Zeptal se tedy mnicha v oranžovém rouchu, jestli náhodou nezná toho gurua, učitele, který tu dnes má být.
„A co mu chceš?“ zeptal se ho.
Arwin mu začal vysvětlovat celý svůj příběh. Mluvil o své cestě, kterou už prošel, o zápase dobra se zlem i o tom, jak je podle hvězd tím, kdo může pomoci zvrátit tento boj ve prospěch dobra. Mnich se usmíval, přikyvoval a pak mu začal vědoucně odpovídat.
„Nejprve si musíš uvědomit, kdo jsi a kdo nejsi. Nejsi tohle tělo, ale duše, která je pouze v tomhle těle uvězněná. A to na základě reakcí za své předchozí činy. Tomu se říká karma, zákon akce a reakce. Za tvé dobré činy ti přijde příznivá reakce. A naopak. Ale obojí jsou pouze hmotné záležitosti. Startovní podmínky pro tvoje další činy na duchovní úrovni. Na nich doopravdy záleží. Protože veškeré hmotné usilování má pouze hmotné, tedy dočasné výsledky. Proto není tolik důležité. A jenom ten, kdo ovládne sám sebe − své tělo, jazyk a genitálie − pomocí duchovní praxe, může ovládnout celý svět. A tím ho také zachránit. Protože se mu podaří porazit zlo v sobě samotném, může pak pomoci i všem ostatním. Aby i oni porazili démony ve svých srdcích a povznesli se na duchovní úroveň.“
Arwin mu se zájmem naslouchal. „Jak můžu ovládnout sám sebe? Co tím přesně myslíš?“ zeptal se ho.
„V tomhle pokleslém věku hádek a pokrytectví je jen jedna účinná metoda pro ovládnutí mysli a osvobození se z hmotného zapletení. Způsob, jak se dostat na transcendentální, duchovní úroveň, kde se živá bytost už dál neztotožňuje se svým tělem,“ vysvětlil mu.
„A co je to za metodu?“ ptal se dál Arwin.
„Zpívání mahá mantry. Transcendentální vibrace, která očišťuje vědomí. Pak můžeš chápat, kdo jsi, kdo je Bůh a jaký je mezi vámi vztah. Vztah plný lásky a oddanosti,“ řekl mnich.
„Zpíváním? Mantry? Jaké mantry?“ zajímalo Arwina.
„Mahá mantry, vznešené mantry osvobození. Skládá se ze jmen Boha, a jelikož je Bůh absolutní, při jejím opakování se ti Bůh zjevuje na jazyku,“ pokračoval zářivý muž v oranžovém.
„Můžeš mi tu mantru říct?“ chce vědět Arwin.
„Haré Krišna, Haré Krišna, Krišna Krišna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré,“ pronesl Arwinův společník.
Arwin si uvědomil, že to jsou přesně ta slova, která bez konce zpívali lidé z průvodu Pána Vesmíru.
„A to je všechno?“ zeptal se až pochybovačně. „Nic víc?“
„Můžeš k tomu studovat stohy posvátných textů a procestovat desítky posvátných míst, ale v principu ano,“ usmál se učitel. „Je to jednoduché pro jednoduché a složité pro složité. Prostě zpívej Haré Krišna a tvůj život bude dokonalý.“
Arwin si ho zvědavě prohlížel. Věřil, že to, co říká, je pouze v jeho vlastním nejlepším zájmu. Zdálo se mu to však ale příliš jednoduché. Jeho poslání je přeci BOJOVAT a ZACHRÁNIT SVĚT. Tohle vypadá moc jednoduše. Zpívat? To přece nemůže být ono. To nemůže být konečným řešením. Že by záchrana světa závisela jen na každém zvlášť a na tom, jak bude každý bojovat sám se sebou? To je příliš jednoduché! Nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Přeci tu ale musí být nějak jasně definováno, co je dobro a co je zlo. A s tím zlem je třeba bojovat a musí být poraženo,“ namítl odmítavě Arwin.
„Všechno zlo pochází pouze z nevědomosti, iluze. Můj duchovní mistr, který se stal pánem svých smyslů, zasadil iluzi drtivý úder. Napsal desítky knih, ve kterých tuto nevědomost rozptyluje pochodní poznání. Zasvětil tisíce žáků, kteří mu pomáhají v jeho poslání předat lidem toto skutečné poznání. Protože tam, kde je světlo, není tma a tam kde je poznání, není nevědomost. Když chceš zachraňovat tonoucí, musíš se nejdříve sám naučit plavat. Víš, ono to není tak složité. Skutečnými démony jsou asi jen pouhá dvě procenta obyvatel světa. A pak jsou tu další dvě procenta služebníků Nejvyššího dobra, duchovních bojovníků. Zbytek je jen svedená, nevědomá společnost.
Můžeš pomáhat svedeným a podvedeným lidem najít pravdu. Díky ní se pak budou moci vyvléknout démonům z jejich smyček utkaných z chtíče a chamtivosti, kterými se je snaží nalákat do svých sítí a polapit,“ vysvětloval mu. „Jejich taktika je,“ pokračoval, „to musím uznat − zvlášť v dnešní době − velice účinná a sofistikovaná. Jenže přes všechnu jejich technickou vyspělost je tady to, že stojí na straně zla, a ne na straně dobra. A dobro nemůže být nikdy poraženo.
Řešení už tady přitom dávno je. Tisíce let je ukryto v šástrách, posvátných textech. A teď se šíří jako požár. Řešení je ve zvuku, v mantře, v transcendentální vibraci. Když ji pronášíš, tvoje vědomí se dostává na transcendentální úroveň. To znamená, že vystoupá nad hmotu a dosáhne úrovně duše, což je skutečná podstata všech živých bytostí. Veškeré ostatní hmotné obaly, které duši obepínají, jsou navíc. Nechtěné věci, které tě udržují v koloběhu zrození a smrti, a ty se bez konce rodíš a umíráš, ač sem, do tohoto hmotného světa, vůbec nepatříš. Rozumíš?“
Arwin cítil jeho šakti, energii, která pronikala přímo do srdce. Cítil, že to, co říká, je pravda, ale mysl a inteligence se vzpírali. Takhle si to v žádném případě nepředstavoval!
Mezitím k nim potichu přijel černý mercedes s tmavými skly. Duchovní učitel si nasadil sluneční brýle a náhle vypadal tak vážně, majestátně a vznešeně. Celý ten neobyčejný výjev ještě podtrhovala vonící girlanda květů na jeho krku.
„Jestli chceš, můžeš jet se mnou, promluvíme si o tom víc do hloubky,“ nabídl Arwinovi a pokynul mu, ať si sedne k němu do auta.
„Ne, ne, díky. Myslím, že teď už vím, co mám dělat. Musím pomoci svému příteli, který je zřejmě obětí strašlivé nevědomosti. Nejspíš vůbec netuší, co se kolem něj děje. Je to velice dobrý muž, ale zřejmě ho ovládají špatní lidé, kteří ho zneužívají ke svým podlým cílům. Možná, že to jsou skuteční démoni, jak říkáte. A navíc, po pravdě řečeno si myslím, že cesta, o které mi tady říkáte, stejně není pro mě. Ale moc vám děkuji,“ řekl Arwin.
„Jak myslíš,“ usmál se na něho guru.
„Vezmi si ještě prosím tohle,“ řekl a sňal z krku vonící girlandu a pověsil mu ji na krk.
„A ještě tohle,“ a podal mu papírek s nějakými verši.
„To je mantra. Mahá, vznešená, mantra. Měj ji u sebe, a kdykoliv budeš potřebovat ustálit své vědomí na duchovní úrovni, opakuj ji. Pomůže ti to.“ Sepnul ruce na pozdrav a usedl do auta.
To se pomalu rozjelo a Arwin tam jen tak chvíli stál a přemítal, jestli se mu to všechno nakonec náhodou jen nezdálo. Pak se ale rozběhl. Musí varovat pana prezidenta dřív, než bude pozdě.
