INTRO

„Áááár…áááárrr!“ Ledové ticho bělostných vrcholků Himálaje prořízl dravčí skřek obrovského orla. Na pozadí vznešených štítů, obestřených mlžným oparem, se rýsovala jeho silueta. Ostrým zrakem pátral po nějakém úlovku. Doposud ale marně.
Z obrovské výšky neomylně rozpoznával každé stéblo orosené trávy, každý kamínek ohlazený ledovou vodou stékající dolů do údolí. Jeho dokonalým očím by neunikla ani myš. Okamžitě by se střemhlav vrhnul dolů a s chutí by do jejího šedého kožíšku zaryl své jak meče ostré spáry. Bohužel ale pod sebou viděl jen osamělého chlapce. A na něho mu síly rozhodně nestačí.
Chlapec sedící se zkříženýma nohama ve stínu velehor hleděl s přivřenýma očima na špičku svého nosu. Vůbec nevnímal nic z toho, co se dělo ve vzduchu nad ním, ani všeprostupující chlad.
Byl naprosto pohroužený v meditaci. Přemítal o lotosu svého srdce, pozorně se nadechoval a vydechoval a snažil se sledovat proudění životní energie ve svém těle.
Zamaštěné a zcuchané vlasy měl smotané do divokého drdolu, seděl na jelení kůži, na sobě měl jen chatrnou bederní roušku a přes ramena přehozenou vlněnou přikrývku, čadar. Jeho oblečení bylo typické pro jógíny a mudrce obývající tato odlehlá, tichá místa.
Svým klidným soustředěním připomínal Šivu, Pána gaňdži. Dle dávných védských védských textů tento nejpřednější z jógínů s girlandou z lidských lebek na krku a srpkem měsíce ve vlasech sídlí právě zde.
Je tu však jeden patrný rozdíl. Chlapec má medově blonďaté vlasy a oči− na rozdíl od tajemně hnědých nádherného Šivy − ocelově šedé.
Orel, neúnavně kroužící nad krajinou, odvrátil zrak od nehybně mlčícího chlapce, pomalu a ladně mávnul křídlem a ten zvláštní a neobvyklý výjev mu zmizel z očí…

1. V JESKYNI