„Sakra! Kam to jedeš?“ ozvala se znepokojená spolujezdkyně v postarším, stříbrném mercedesu někdy z 80. let. Svého času to teda určitě bylo něco, ale dnes je to už jen rozpadající se, zadýchaný veterán. Matné světlo jeho reflektorů se odráželo od hustého stromořadí, které dělalo ze silnice tajemný, neproniknutelný tunel. „To je jak v ňáky počítačový hře,“ odpověděl jí řidič, zarostlý blonďák v mikině, kapsáčích a s culíkem. Mercedes sebou líně mrskal v točitých zatáčkách jejich cesty, a oba dva si lámali hlavu, kde se to najednou ocitli.
Vydali se za kamarádem do Zbiroha, ale od nového roku jim ještě nevyšly peníze na dálniční známku. A teď to můžou prý snímat i některé elektronické brány nad dálnicí, a tak to raději zkusili po okreskách. Jenže za Berounem, nebo kde, zahnuli někam špatně, a teď se tady vezou noční tmou. A ta silnice je tak úzká, že by se tu s tím jejich korábem snad asi ani neotočili.
„Tak kde to jsme?“ ozvala se zase blonďákova přítelkyně. Podíval se na ni svýma velkýma, šedýma oči a jemně se usmál.
„Hm, to kdybych věděl,“ pokrčil rameny. „Vždycky tam jedu po dálnici. S tímhle jsem fakt nepočítal,“ usmál se.
„Mapu samozřejmě nemáš?“ řekla.
„No tak, zlato. Nechceš radši ubalit? Třeba pak líp najdeme cestu,“ vyzval ji.
„Janku,“ povzdechla si, ale začala na frisbíčku, které si podala z pod sedačky, postupně drtit paličku marihuany, rolovat filtr a jemně otrhávat cigaretový papírek. Šlo jí to hezky od ruky, a tak se její chlapík mohl v klidu věnovat řízení. Je to vlastně moc hezká chvíle, říkal si v duchu a vychutnával si cestu. Za chvilku uslyšel cvaknutí zapalovače, hluboký nádech a vnitřek kabiny pomalu zahalil bílý dým.
„Na,“ podala mu jeho dredatá přítelkyně jointa.
Janek se na ni vděčně otočil, vzal si to a natáhnul z plných plic. Zase se rozhlížel po nočním lese, kterým projížděli. Jenže pak se na kraji cesty najednou objevilo něco, co tam být nemělo.
„Vidělas to, Jíťo?“ obrátil se na svoji holku.
Byla bledá jako smrt. „Doufala jsem, že se mi to jenom zdálo. Že to tam doopravdy nebylo,“ řekla za chvíli pomalým, vyděšeným hlasem.
„Kurva!“ řekl Janek, sešlápnul volant a začal couvat. Jel a jel a jel, ale nikde nic neviděl.
„Už se vracíš moc,“ řekla mu Jitka. „Bylo to tam u toho zkroucenýho stromu,“ ukázala před sebe.
„Jo, máš pravdu,“ souhlasil Janek a dojel zase zpátky k místu, o kterém mluvila.
„Ty vole, to bylo jak z ňákýho hororu!“ řekla rozčíleně. „Teď vystoupíš a bude po tobě. A pak to dostane i mě. Že jo? Klasika žánru!“
„Neboj se,“ dodával jí odvahy Janek. „Duch to určitě nebyl. Byla jenom nějaká malá holka v bílým rubáši. Nic víc.“
„Rubáši! Už jenom to slovo mě děsí.“
„Lásko,“ chytil ji za ruku Janek. „Já se teď půjdu podívat s Jonášem ven a ty můžeš zůstat klidně v autě. Jenom se tam podívám. Třeba tu měl někdo nehodu, nebo já nevím co, a potřebuje pomoct,“ pokrčil rameny.
„Ne! Nezůstanu tu sama ani za milión,“ bránila se Jitka a vystoupila z auta spolu s ním.
Janek otevřel zadní dveře a zavolal do nich: „Jo-nas!“ Na zadní sedačce polehávající starý a šedivý bobtail se pomalu probudil. „Pojď, kámo,“ řekl mu Janek. Jonáš se ztěžka narovnal a hrabal se z auta ven. No, ty nás teda moc neochráníš, blesklo Jankovi hlavou. Někdy je docela těžký bejt chlap, napadlo ho. Zvlášť když má s sebou jen skoro invalidního psa a trochu hysterickou holku, a ještě k tomu musim dělat, že se nebojim. A přitom mi teda fakt docela lepí…
Pokračování: https://la-pena.cz/hodnej-a-zlej-policajt/