1. ROK KRYSY
BYL TO TEN ÚPLNĚ NEJVÍC NEJHORŠÍ novej rok, co si pamatuju!
Přitom na Tři krále to eště všechno vypadalo docela dobře. Před půl rokem sem si konečně našla práci, kerá mě fakt bavila a kde mě i docela slušně zaplatili. Bydlela sem za pár šupů čtvrt hoďky tramvají vod Václaváku. A měla sem před sebou – zaplať pámbu – už jenom poslední semestr školy, na kerou sem se na starý kolena dala. Jedinej problém, kerej mě DOVOPRAVDY trápil, byla moje MÍRNÁ nadváha, se kerou sem střídavě (ne)úspěšně bojovala. A jeden brutálně netečnej chlapík, kerýmu jedna moje kámoška řiká KOBLICH, páč se porád k ničemu nemá.
Takový úplně vobyčejný a bezvýznamný starosti. Jenže pak se to všechno z ničehož nic strašně PO-DĚ-LA-LO! A strašně moc rychle!
Začalo to docela nenápadně. V Číně začal řádit ňákej koronavirus. Řikali, že je to nejspíš z netopejrů, páč tam jedí všechno, co se hejbe. Ten vir pak ale prej ňák podivně zmutoval a začal bejt nakažlivej i mezi lidma navzájem. Nejdřív to vypadalo jenom jako taková povšechní zpráva z médií. Taková víceméně vobohacující informace. Nebo až zajímavosti. Nic, co by se vás bezprostředně tejkalo, nic, kvůli čemu byste nemohli spát.
Jenže pak se vobjevila zpráva, že město Wu-chan ve střední Číně, kde se ten vir vobjevil, tamní vláda kompletně izolovala vod vokolního světa. Silnice vedoucí z města i do něj nechala zasypat kamením, hlínou a kusama betonu. Nikdo nesměl dovnitř ani ven. Kromě doktorů a zdravotníků, lékařskýho materiálu a jídla, kerý tam posílali na pomoc. Na internetu frčely videa s lidma padajícíma za chůze na ulici jak mouchy v letu. Ta nemoc že prej napadá plíce, na kerejch se pak udělaj léze, a z toho je pak HODNĚ těžkej zápal plic. Podle oficiálních statistik tam měli k 27. lednu dva tisíce nakaženejch a 56 mrtvejch.
Jenže tou dobou dobu už jedna doktorka prej přímo z epicentra epidemie na svým selfie-videu mluvila vo stotisících nakaženejch. A eště další neověřený informace mluvily až vo miliónech nakaženejch a statisících mrtvejch. Při podobný epidemii SARSu – viru způsobujícího syndrom akutního respiračního selhání – v roce 2013 lezla z čínský vlády pravda jak z chlupatý deky. Počty mrtvejch i nakaženejch schválně podhodnocovala a co to je za strašnej průser, vyšlo najevo v podstatě, až už když bylo skoro po všem.
A že ani tentokrát fakt nejde vo žádnou srandu dokazovaly stále přísnější a rozsáhlejší bezpečnostní vopatření – během pár dnů bylo v karanténě na 60 miliónů Číňanů. Zanedlouho se vobjevili nově nakažený – kromě dalších asijskejch států – i v Evropě a v Americe. Ten vir je strašně nakažlivej a člověk se může nakazit v podstatě i vod někoho, u koho nemoc eště ani nevypukla. Při HODNĚ dlouhý inkubační době nemoci – řikaj že klidně i 14 dnů – to znamená, že bacilonosiči jí můžou celej ten čas roznášet, aniž by sami eště vůbec tušili, že už sou pro svoje vokolí nebezpečný. Evropský hygienici tou dobou ale vůči možnosti, že by se koronavirus rozšířil až k nám, zůstávali HODNĚ voptimistický.
A náš premiér, co furt maká a vstává strašně brzo ráno jako císařpán Francek Pepek Jednička, začal svejm poddanejm radit, jak se maj v týdle situaci chovat – maj si prej mejt porád ruce mejdlem, držet se dál vod nemocnejch a kejchat jenom do kapesníku nebo do rukávu. Hlavně ne do ruky, se kerou pak na všechno kolem sebe matlaj. Bezvadný rady, fakt. Eště k tomu všemu moh dodat jednu univerzálně platnou radu – aby se pořádně modlili. Určitě by tim vůbec nic nezkazil.
Když se totiž potom ukázalo, že tendleten smrtící wu-chanskej virus je nejspíš něco úplně jinýho, než kdy tadle planeta zažila, byla by tadleta poslední rada nejspíš nejlepčí a nejúčinnější. Všichni ty nažehlený, sebevědomý a sebestředný paňáci, co si myslej, že maj všechno absolutně a totálně pod kontrolou a že jejich prachy je vochráněj před všema problémama, se totiž začali brutálně bát, že vonemocněj taky. A s nima i jejich žencký a děti. A s nima i všichni vostatní a že po celym světě ZAČNE APOKALYPSA.
