„Dobrý den,“ zaslechl Janek, když vyšel před dveře oprýskaného holešovického činžáku.
„Jé, skoro bych vás bez tý uniformy nepoznal,“ usmál se Janek. „Co tu…“
Kryštof si dal prst na ústa a ukázala mu, ať jde s ním.
Janek se rozhlédl kolem a pak se nadechl, že to Kryštofovi pořádně vysvětlí. Nebude nikam chodit jen tak pro nic za nic s žádným fízlem! I když tenhle může bejt teda zrovna docela v pohodě. Tady jde, do prdele, o princip! prolétlo mu hlavou.
Než ale stihl cokoliv říct, Kryštof si znovu dal prst na ústa, očima ho prosil: Mlč! A potom ukázal na zaparkované auto vedle nich. Otevřel Jankovi mlčky dveře a pozval ho dál.
Když se posadili, pustil hodně nahlas CéDéčko Deep Purplů a vytáhnul si z kapsy telefon. Vyndal z něj baterku a Jankovi naznačil, ať udělá totéž se svým. Pak ještě položil na palubní desku takovou malou věcičku, co vypadala jako větší stříbrná flashka nebo tak něco, a něco na ní zapnul.
„Promiňte, že vás takhle přepadávám,“ řekl konečně. „Jen jsem chtěl mít jistotu, že nás teď nikdo neuslyší,“ vysvětlil Jankovi.
„Jak to dopadlo? Našli jste tu holku?“ přerušil ho Janek.
„Bohužel. Po pár kilometrech kůň vběhl na asfaltku a pes za chvíli ztratil stopu. Neznáme jméno té dívky a ani ji nikdo nehledá. Máme jen svědectví vás dvou, takže jsme po ní ani nevyhlásili pátrání,“ zavrtěl hlavou.
„Ale vy víte, že tam byla. Ztratila tam přece tu botu,“ řekl mu Janek.
„Já vám samozřejmě věřím. Jenže…“
„Jenže váš kolega?“
Kryštof na chvilinku zavřel oči a několikrát se nadechl.
„Všechno je to ještě mnohem složitější. Musím vám toho tolik říct, ale přitom to jsou takové věci, že vlastně nevím, jestli vám je mám vůbec říkat…“
Janek ho tiše pozoroval.
„Jestli se ve vás mýlím, tak riskuju mnohem víc než jen svoji kariéru u policie. Ale možná i celý život,“ prohlásil Kryštof.
Jankovi se to vůbec nelíbilo. Seděl tady v autě s nějakým policajtem v civilu a ten na něj teď asi začne zkoušet ňáký šméčka, aby s nima spolupracoval. Ani náhodou! blesklo mu hlavou. Nahlas ale neříkal nic, protože energeticky chápal, že normálně by se s Kryštofem asi kamarádil. Kdyby teda nebyl fízl, přemýšlel v duchu.
„Dobrá,“ řekl nakonec Kryštof. „Zkusím to. Poslouchejte prosím, co vám teď řeknu. A nedělejte z toho žádné předčasné závěry a nemyslete si, že jsem se zbláznil. Bohužel nic takového,“ nadechl se Kryštof. „Asi víte, že chod světa ovlivňují různé zájmové a vlivové skupiny, že?“ začal.
„Hmmm, konspirační teorie,“ usmál se Janek. „Tak to už v tom jedou i policajti?“
„Nevím, v čem jedou ostatní policajti, ale to, co vám teď řeknu, bohužel žádné teorie nejsou,“ povzdechnul si Kryštof a rozhlédl se kolem. Pošmourná ulice byla pustá. „Ty skupiny jsou samozřejmě i mezi policajtama. Respektive mají mezi námi svoje lidi, kteří jim pomáhají a kryjí je v jejich činnostech. A často to nejsou žádný malý ryby, to tedy fakt ne,“ začal vysvětlovat.
„Jako třeba ten váš…“
„Strážmistr Krátký,“ dořekl za Janka Kryštof. „Ano, tu noc nebyl ve službě náhodou. Ale ani já.“
„Jak to souvisí s tou malou holkou?“ zeptal se Janek.
„Vydržte, prosím,“ podíval se na něj Kryštof. „Je to tak šílený, že se mi o tom ani nechce mluvit!“ stiskl zuby Kryštof. „Takže si představte,“ pokračoval za chvíli, „že existuje skupina lidí, která si myslí, že může úplně všechno. Že jsou jak ňáký nadlidi, na který neplatí žádný zákony. A jsou už tak zhýralý, že neví, co by si vymysleli. Zároveň jsou ale tak bohatý a inteligentní… a zvrácený, že můžou v podstatě cokoliv.“ Kryštof se na chvíli odmlčel.
Janek cítil chvění kolem žaludku. Proč tady kurva jsem, letělo mu hlavou. Proč mám tadyto poslouchat! nadával si v duchu. „Co tím myslíte, cokoliv?“ vyjel na Kryštofa.
„Třeba hon. Ale ne na lišku. Chápete?“ zeptal se ho Kryštof.
„Ta holka byla ta liška,“ řekl Janek. Nebyla to otázka. Přestože to znělo tak absurdně, věděl, že to tak bylo. „Proto ten rubáš a ty koně?“ zeptal se.
„A spousta dalších věcí. Těch dětí bývá obvykle víc,“ řekl Kryštof. Promnul si oči a ztěžka vzdychnul. „Nejdřív je drží ve sklepě a trápí je hlady a bitím, a potom jim řeknou, že se můžou účastnit hry Kdo uteče, vyhraje. Vítěze pak prej odvezou domů. Jenže nikdo z těch dětí nikdy nevyhraje,“ pokračoval.
„Jak to víte? A proč to teda nezarazíte? Takovou špínu!“ rozčílil se Janek.
„Mají všude svoje lidi, takže to musíme udělat tak, aby až po nich půjdeme, konečně spadla klec a oni se z toho zas nevylhali a nevyplatili jako vždycky,“ vysvětlil mu Kryštof. „Musíme mít naprosto neprůstřelný důkazy.“
„A ten kolega Krátký?“ zeptal se Janek.
„Je to jejich člověk. Vsadím se, že kdybych tam ten večer s ním nebyl, tak by vás začal buzerovat za trávu, za porušování lock-downu, nebo za to, v jakým stavu máte auto, dokud byste se prostě nesebrali a neodjeli pryč. A žádný hlášení by nebylo. Proto byl na vás tak naprdlej. Kromě toho teda, že fakt nenávidí fetky.“
„My ale přece žádný fetky nejsme!“ ohradil se Janek. „Pro nácky jeho typu je samozřejmě nepochopitelný, že si člověk může žít po svým a nechovat se jako zblblík systému. Ale to von by moh přece taky. A nemusel by pak nikomu závidět a nenávidět ho,“ řekl.
„Já to chápu,“ uklidňoval ho Kryštof. „Chci jen říct, že i u nás u policie jsou různý partičky. A partička, která chce dostat ty hajzly, si musí dávat moc velkej pozor na to, aby se o tom nedozvěděli policajti, jako je Krátký a jemu podobný.“ Kryštof se ještě jednou rozhlédl kolem. „Teď vám teda prozrazuju služební tajemství, ale je to v zájmu pátrání. Mě ke Krátkýmu přidělili právě proto, aby tam byl někdo, kdo se bude moc dostat k těm věcem blíž. Rozumíte?“
„Hmmm. Ale proč mi to teda teď říkáte, když je to tak tajný?“ podivil se Janek.
„Už máme určitou představu, co se děje a kde se to děje. A taky to, že teď na čarodějnice, noc před 1. májem, chystají velkou party.“
„Takže to jsou satanisti?“
„To není úplně přesný. Navíc to, co většina lidí tuší nebo ví o satanismu, to je jenom taková zástěrka, která se jim předhazuje, aby nic nepochopili. Ale k tomu bych se případně vrátil někdy v budoucnosti. Teď nás zajímá to, že na tuhle konkrétní party chceme nějak proniknout, protože kdyby se nám to podařilo…“
„No dobře. Ale co já s tím?“ zarazil ho Janek.
„Všichni policisté i jejich spolupracovníci už mají záznam v naší evidenci. Navíc mým kolegům většinou chybí jistá lehkost ve společenském jednání, jestli mi rozumíte,“ řekl a podíval se na Janka.
„Jistá lehkost ve společenském jednání říkáte?“ opáčil Janek. „Vy snad po mně chcete, abych spolupracoval s policií. Chápu to dobře? Zbláznil jste se?“
„Je mi jasný, že za normálních okolností by to pro vás bylo absolutně nepřijatelné. Ale zkuste mě prosím pochopit. Všichni naši lidi jsou uvedení v seznamech, do kterých má definitivně přístup i druhá strana. A právě proto, kdo jste a jak vypadáte, nikoho ani ve snu nenapadne, že byste nám mohl pomáhat. A nejen nám, ale hlavně těm dětem,“ řekl Kryštof.
Jankovi před očima krátce přeběhla ta malá, vyděšená holka, kterou jen na okamžik zahlédl té noci ve tmě a která se mu teď zjevovala skoro v každém snu. A jestli ty fleky na rubáši byla vážně krev? napadlo ho.
„Jak tomu ale mám pomoct?“ zeptal se. Krucinál, jak mně se do toho nechce, říkal si pro sebe.
„Mohli byste natočit na skrytou kameru, co se tam děje a kdo tam je.“
„Mohli?“
„Ideální by bylo, kdybyste tam šel i s tou vaší přítelkyní. Bude to dokonalá kamufláž.“
„Kamufláž?“ zopakoval po něm nevěřícně Janek.
„Ano. A potom je budeme snad moc už konečně pozatýkat. A osvobodit ty nešťastné děti“
„I tu naši holčičku?“ zeptal se Janek.
„To nevím,“ řekl smutně Kryštof. „Ulovené kusy většinou ten večer honu i končí?“
„Bože, jak to o nich mluvíte?“ vykřikl Janek.
„Promiňte. Řekl jsem to příliš technicky, omlouvám se. Chtěl jsem tím říct, že dnes už je nejspíš mrtvá. Bohužel. Ale jsou tam určitě další nebožáci, které můžete zachránit,“ řekl Kryštof.
„A nepotkám tam náhodou taky toho vašeho Krátkýho?“
„Nejspíš ne. On je pro něj jen takovej Ficko. Panstvo ho mezi sebe nikdy nepustí. Může jim jen hezky sloužit, nic víc,“ vysvětlil mu Kryštof.
„Myslíte toho mrzáka Ficka vod Čachtický paní?“ zeptal se ho nevěřícně Janek.
„Ano. A v podstatě to s tím, na čem teď pracujeme, souvisí mnohem víc, než si asi dovedete představit. I ona si k sobě brala na zámek malé děti a mladé dívky, aby je tam pak mučila a zabíjela.“
Janek se při té představě otřásl.
„Ale myslím, že se k tomu můžeme vrátit někdy příště. Teď už jsem vás asi zdržel víc než dost, že?“ pokračoval Kryštof.
„Vlastně jo. Šel jsem jenom Jitce pro mlíko do kafe… No jo, ale co když se to posere?“ zeptal se Janek. „Co potom bude s náma?!“
„Nevím. Upřímně, když se to posere, tak to bude fakt posraný, sorry. Nedokážu vám teď říct nic víc. Je to absolutně bez záruky a je to jenom takovej pokus. Kterej možná vyjde a možná nevyjde. Jediný, co vím, je, že bysme to měli určitě zkusit. Aspoň kvůli těm dětem. Těm, co tam jsou teď, a nebo i těm, který tam budou chtít přivézt příště.“
Janek se úplně oklepal. „No, já fakt nevim,“ zakroutil hlavou. Celý to je nějaká šílená haluz, říkal si v duchu. Proč bysme se do toho měli zaplést? Proč zrovna my dva s Jitkou?! běželo mu hlavou.
„Poslyšte. Ať se na to dívám z jakýkoliv strany, zdá se mi, že vy dva jste pro tuhle misi ideální volba, že s vámi bysme ty děcka mohli zachránit. A nemyslete si, že každej z našeho týmu na to má stejnej názor jako já. Jenže nakonec se rozhodli to s váma zkusit, protože žádnej lepší nápad nemáme. Možná byste o tom mohl alespoň přemýšlet. Prosím,“ podíval se na Janka Kryštof.
Ten chvíli mlčel. „No, přemejšlet bych vo tom asi moh,“ odpověděl pak.
Od 24. května objednávejte na: http://eknihyjedou.cz/aktuality